RECENZE: Pověsit za pouta do vzduchu. Z deníku ruského trestance mrazí

Dva roky od chvíle, co byl ruský aktivista Ildar Dadin propuštěn z obávané trestanecké kolonie IK-7 v Karélii, přichází kniha, ve které se zpovídá ze svých mnohdy děsivých vzpomínek.

Ruský opoziční aktivista Ildar Dadin po propuštění z vězení Rubcovsk v Altajském kraji (26. února 2017) | foto: AP

Vězeňský deník, který vydalo nakladatelství Ikar, nese zbytečně klišovitý název Křik mlčení - Můj boj proti Vladimiru Putinovi. Ve skutečnosti je to však spíše svědectví o lidské zrůdnosti, zvrácených vězeňských dozorcích a oddaných posluhovačích systému. Systému, se kterým se Ildar Dadin, narozený na předměstí Moskvy, nechtěl smířit.

Začalo to prezidentskými volbami v roce 2012, kdy se Dadin přihlásil jako volební pozorovatel. Velmi záhy však zjistil, že kontrolní mechanismus je v místnosti přítomen pouze proto, aby byl. Nikoliv, aby zabránil podvodům. A tak postupně Dadin čím dál hlasitěji vystupoval proti Vladimiru Putinovi, s ústavou v ruce upozorňoval na svá práva a před Kremlem stál s cedulemi jako Putin – hanba Ruska.

Bití místo chleba

Obálka knihy Křik mlčení od Ildara Dadina

Situace se však vyostřila. V roce 2014 přišla ukrajinská krize a nová úprava trestního zákoníku dávala soudcům možnost podle článku 212.1 potrestat ty, kteří „opakovaně porušují zavedený pořádek organizováním nebo pořádáním shromáždění“ až pětiletým odnětím svobody. A to se stalo Dadinovi osudným. Stal se prvním Rusem, který byl takto odsouzen. V jeho případě ke třem letům vězení.

Trestanecké kolonii IK-7 vládne pevnou rukou Sergej Leonidovič Kosijev. Svůj první dojem z něj popisuje Dadin takto: „Na druhé straně místnosti sedí za psacím strojem velký plešatý muž a sklání se nad nějakými písemnostmi. Zůstávám stát se založenýma rukama, mlčím a čekám, co udělá. Na stěně za ním visí prezidentův portrét. Evidentně zde mám co do činění s někým, kdo nesnese odpor,“ vzpomíná. „Tohle je trestanecká kolonie a on tady vládne jako car. Se svými elegantními vyleštěnými botami sedí s nohama od sebe, stejně jako prezident Putin. Mám dojem, že se ho snaží přesně napodobit,“ píše dál.

Dadin však brzy poznává, že ve věznici se netrestá pouze za odpor. Trestat se může za cokoliv. Zrůdnost dozorců se mu doslova vrývá pod kůži hned v prvních dnech výkonu trestu. Verbální agrese se rychle proměňuje ve fyzickou. Bití, hlava v záchodové míse, to všechno za zvuků hrdých národních popěvků kapely Ljube se stane Dadinovým denním chlebem. Ten reálný už totiž téměř nedostává.

Na pokraji sil

Situace eskaluje ve chvíli, kdy jej dozorci pověsí za pouta do vzduchu, na mrazu jej vysvlékají a vyhrožují znásilněním. „Bolesti mi teď pronikají celým tělem. Už nemůžu ani pořádně dýchat, všechny svaly v hrudi se mi mezitím křečovitě stáhly. Ztrácím cit od rukou až po předloktí, protože celé otekly, ramena jsou napjatá až k prasknutí,” popisuje Dadin a poprvé v knize přiznává, že člověk se dá zlomit.

Křik mlčení - Můj boj proti Vladimiru Putinovi

70 %

Ildar Dadin, Birgit Virnichová

Ikar, 2018, 200 stran

přeložil Vladimír Čadský

Přehodnocuje vynesené soudy nad přáteli, kteří dali přednost emigraci před záchranou situace ve své domovině. Sám se však utvrzuje v tom, že pokud se dostane na svobodu, ve svých snahách nepoleví. Bohužel už nezmiňuje, jak hodlá nepolevit. Žádný plán pro změnu neuvádí, zaručeně si je však vědom toho, že s transparentem v ruce to jen tak nepůjde.

Dadinův vězeňský deník není literárním, potažmo uměleckým klenotem. Je to celkem silně odosobněný deník v závěru doplněný o publicistiku, který, ač by mohl, čtenáře emočně nevydírá. Konstatuje, kam se Rusko v posledních letech (ne)posunulo, a potvrzuje, že pokud je mezinárodní tlak dostatečně důrazný, může se něco změnit. Poté, co vyšlo na povrch, jakým způsobem je s Dadinem ve věznici zacházeno, byl propuštěn.

Kniha vznikla za pomoci německé novinářky Birgit Virnichové. Přeložil ji Vladimír Čadský.