Spravedlnosti se ona i desítky dalších žen dočkaly po dlouhých 23 letech, kdy pedofilovi a zločinci Giovannimu Costovi mohly podruhé v životě pohlédnout do tváře. Do té doby si však Bonová prošla osobním peklem. Začala nenávidět své vlastní tělo. Věřila, že ačkoliv její duše patří Bohu, tělesná schránka náleží ďáblu. Zatímco se ostatní dívky trápily v dospívání anorexií, ona se přejídala. Nepomáhaly ani zásahy odborníků.
Obálka knihy Děvčátko na kře
Ač by se dalo čekat, že pobyt v mužské společnosti pro ni bude představovat problém, vztahům se nijak nevyhýbala. Intimita však pro ni zůstala tabu dodnes a často znamenala pro spisovatelku i jejího partnera křest ohněm. Přesto Adelaide Bonová přivedla na svět dítě.
Právě v těhotenství jí zavolali z policejní stanice. Detektivové pachatele dopadli a chtějí jej postavit před soud.
Násilníkovi se postavila
Před Bonovou tak stálo asi nejtěžší rozhodnutí v životě. Má se pokusit trauma vyřešit nejradikálnějším způsobem – tedy setkáním s viníkem? Pro policisty spočítala stovky hodin strávených na terapiích a seancích, aby snad jednou dokázali vyčíslit cenu její bolesti, a vydala se do soudní síně Victora Huga.
Jestli Bonová projevila odvahu tím, že se rozhodla svůj případ již v průběhu procesu medializovat, ukázala ještě větší kuráž, když svůj osud sepsala do knihy. Pokud mluví o nedávných událostech, používá ich-formu. Když však přijde na násilné vzpomínky, dost logicky přepíná do odosobněné er-formy.
Obzvlášť silně působí závěrečné promlouvání k samotnému Costovi v druhé osobě, který místo aby projevil lítost, soudem opovrhoval.
Děvčátko na křeAdelaide Bonová přeložila Martina Pařízková No Limits, 2018, 168 stran |
Přes všechnu snahu o autentické sdělení pocitů znásilněného dítěte, Bonová zapomněla na sebe. Čtenářům, mezi kterými mohou být i oběti sexuálního násilí, nedovolila poznat jinou část své osobnosti než tu ztracenou. Přes to všechno je z textu chvílemi patrné, že i ona se naučila prožívat radost. Jako by se však styděla dát této části sebe sama prostor. Na jednu stranu se na věci dívá střízlivě, na druhou neposkytuje ani trochu naděje.
Je to však její příběh, do morku kosti skutečný, a styl sebeprezentace tak záleží jen na ní. Na rozdíl od prostého a bezcitného vyobrazení násilí, jak to v literatuře s radostí poslední dobou činí severští detektivkáři, se tato kniha dost podrobně zaobírá i jeho důsledky. A v tom spočívá její síla.
Děvčátko na kře proto není čtením příjemným, spíše poučným, děsivým a soucitným. O kterou z těchto emocí Adelaide Bonová stála nejvíce, jasné není.
