Recenzenti by neměli o něčem prohlašovat, že je to geniální, protože to může znamenat, že ztratili soudnost a kritický pohled, že je zkrátka něco dostalo. Kniha Stiega Larssona Muži, kteří nenávidí ženy je geniální novinářská detektivka a – ano, naprosto mě dostala.
Larsson byl švédský novinář a spisovatel, který se celý život věnoval sledování extremistických skupin. Zemřel v roce 2004 na těžký infarkt a zanechal po sobě tři hotové, ale nevydané detektivní romány, které tvoří trilogii Milénium. První z nich je případ čtyřicet let starého zmizení vnučky průmyslového magnáta, po které pátrá dvojice detektivů v knize Muži, kteří nenávidí ženy. Tak nějak jako tihle detektivové by vypadaly postavy Astrid Lindgrenové Kale Blomkvist a Pipi Dlouhá punčocha po dvaceti letech.
Lepší než Agatha Christie
Sám Larsson, který krátce před smrtí poskytl jediné interwiev, kde o knize mluví, řekl: "Jak by Pipi vypadala jako dospělá? Jak bychom jí říkali? Sociopatka? Hyperaktivní dítě s poruchou soustředění? Dívá se na společnost jinak než ostatní. Udělal jsem z ní Lisbeth Salanderovou, pětadvacetiletou ženu, která se cítí jako naprostý outsider. S nikým se nestýká a neosvojila si žádné sociální dovednosti."
Jeho Lisbeth Salanderová je jedním z nejpodivnějších ženských detektivů v literatuře vůbec. Hackerka s podivným smyslem pro spravedlnost, jež neodpouští násilnickým mužům, kteří nenávidí ženy. A dává jim to pořádně sežrat. Jejím spoluhráčem je Mikael Blomkvist, novinář odsouzený za pomluvu a křivé obvinění. A společně… inu, společně pátrají po té čtyřicet let zmizelé dívce Harriet.
Larssonovy trilogie se na světě prodalo více než osm milionů výtisků a on za ni posmrtně obdržel několik literárních ocenění. První část trilogie Milénium je však vlastně docela obyčejná: postrádá jazykové zvláštnosti, Larsson neexperimentuje, nepoužívá žádné originální postupy, formálně jde o knihu, která nijak nevyčnívá. Dvě skutečnosti jsou však na ní fascinující: bravurně vykreslené postavy, které vedle čtenáře, s ním a v něm začnou žít ve chvíli, kdy se pročte zhruba na dvoustou stranu. A strhující děj.
Stieg Larsson o jedné z hlavních postav"Jak by Pipi vypadala jako dospělá? Jak bychom jí říkali? Sociopatka? Hyperaktivní dítě s poruchou soustředění? Dívá se na společnost jinak než ostatní. Udělal jsem z ní Lisbeth Salanderovou, pětadvacetiletou ženu, která se cítí jako naprostý outsider. S nikým se nestýká a neosvojila si žádné sociální dovednosti." |
Je to jenom detektivka, smyšlenka, prostě velmi dobře poskládané obrazy pátrání, tohle se přece děje každý druhý večer na televizních obrazovkách, říká si čtenář a nerozumí tomu, jak ho mohl Larsson tak snadno lapit. Tahle kniha způsobí, že bude číst přes noc, do rána a další den si vezme dovolenou, aby ji mohl dočíst. Agatha Christie by měla smeknout.
Temné stránky lidských duší fascinovaly čtenáře vždycky, ale teď s nimi chce zatočit hackerka, jejíž vlastní duše je pravděpodobně temnější než linky pod očima patnáctiletých satanistek, a novinář odsouzený do vězení, trochu promiskuitní, i když spravedlivý a čestný.
Larsson sice píše o zločinech nejhrubšího zrna, z nichž by mohl poskládat pornothriller prodávaný na povolení jen plnoletým, ale v žádném zvěrstvu se nevyžívá a vystačí si s náznakem a prostým popisem, spoléhá na čtenářovu představivost. A představit si ocelovou sklepní mučírnu není po případu Fritzl nic těžkého.
Ukázka z filmu Muži, kteří nenávidí ženy
(premiéra: Švédsko, leden 2009)
Logická otázka, která čtenáře napadne a rozšíří tím působení Larssonovy detektivky do etických rozměrů: Co by udělal novinář, který by Fritzla objevil, a co by mohlo sloužit jako úplatek, aby kauzu nezveřejnil? Lisbeth Salanderová by věděla. Požadovala by hlavy všech známých násilníků a sama by jim je uřízla.
Námitku Mikaela Blomkvista, že sami násilníci byli v dětství zneužívaní, by rozstřílela logickými argumenty. Ano, takhle Larssonova kniha působí – představujete si situace a ptáte se, jak by se v nich chovali vaši noví přátelé, Lisbeth Salanderová a Mikael Blomkvist.
Jako štvaná zvěř
Kniha má v závěru několik překvapivých rozuzlení, tedy mimo vyřešení hlavního problému, takže je čtenář uspokojen hned několikrát. "Všechny dějové linie se propojí až ve třetí knize a teprve potom pochopíte, co všechno se stalo. Ale všechny knihy současně představují uzavřené příběhy. A ještě něco. V obyčejných detektivkách nikdy nezjistíte, jaké byly důsledky toho, co se stalo v předchozí knize. V mých knihách to ale poznáte," slíbil v rozhovoru Larsson.
V září vyjde v nakladatelství Host druhý díl Milénia, kde bude Lisbeth pátrat po vrazích dvou novinářů a sama se změní ve štvanou zvěř. A už na konci ledna měl ve Švédsku premiéru film Muži, kteří nenávidí ženy. Tady nezbývá než se spokojit s trailerem a doufat, že tvůrci zadaptovali Larssonovu knihu lépe než před lety Hoegův Cit slečny Smilly pro sníh, což byla sice postmodernější, ale podobně geniální skandinávská detektivka.
STIEG LARSSON - Muži, kteří nenávidí ženy
Host, 536 stran, 349 korun. Překlad Azita Haidarová.
Hodnocení MF DNES: 90 %
