Merle Haggard
Merle Haggard byl osobností mimořádnou hned v několika smyslech. Patřil v rámci country hudby druhé poloviny 20. století k hudebníkům nejvíce tvůrčím, nejoriginálnějším, ale také nejkontroverznějším a těžko vyzpytatelným.
Byl nezvladatelným dítětem a jako teenager byl za různé prohřešky proti zákonu včetně krádeží několikrát v polepšovně. A stejné potíže se s ním táhly i zkraje dospělosti: v letech 1957-60 byl za pokus o loupež ve vězení, většinu doby dokonce ve slavném San Quentinu.
Tady se definitivně rozhodl, že se stane profesionálním muzikantem. Stal se spolutvůrcem takzvaného bakersfieldského soundu, postaveného na syrovosti, v níž hrál prim nezaměnitelný zvuk Haggardovy elektrické kytary Fender Telecaster.
S tímto stylem, který byl v opozici vůči uhlazeným zpěvákům country, kteří ovládali Nashville i rozhlasové stanice, úzce souvisí Haggardovo zařazení do linie takzvané outlaw country, kterou spolu s ním tvoří například Johnny Cash, Willie Nelson nebo Waylon Jennings.
Merle Haggard debutoval v roce 1965 albem Strangers, už o rok mladší „dvojka“ Swinging Doors se vyšplhala na vrchol amerického country žebříčku. To se pak povedlo dobré třetině z jeho bezmála osmdesáti alb. Měl osmatřicet hitů v čele americké hitparády, dostal tři ceny Grammy a mnohá další ocenění.
Merle Haggard a Willie Nelson
Velmi zajímavé byly i jeho duety. S další legendou Williem Nelsonem natočil roku 1983 superúspěšné album Pancho & Lefty a vloni, oba už věkově balancující okolo osmdesátky, vydali volné pokračování Django & Jimmie. A úspěch alba se opakoval, opět pokořilo špičku hitparády.
A to přesto - či snad právě proto? - že je doprovázel videoklip It’s All Going to Pot, jenž vzbudil kontroverzi. V souladu s tématem písně (pot je v americkém slangu marihuana) v něm totiž oba protagonisté labužnicky potahují z „jointa“. Pro Merlea Haggarda to bohužel byly jedny z posledních „šluků“ v životě.
