Jak bude vypadat playlist vašeho chystaného pražského koncertu?
Důraz bude kladený na mé zatím poslední album Róisín Machine z roku 2020, ale samozřejmě zařadím i nějaké starší věci. Máme v kapele nového bubeníka, takže to musíme všechno řádně nazkoušet.
Co vás vedlo k tomu, označit se v názvu desky jako stroj?
Protože jsem se tak cítila. Pracovala jsem na téhle desce, pak na další, natáčela jsem klipy, pořizovala jsem promofotky, byla jsem v jednom kole. Vážně jsem si připadala jako nějaký stroj jménem Róisín, takže jsem takhle pojmenovala celé album.
Deska je ovlivněná dílem spisovatele J. G. Ballarda – proč právě jím?
Nějak mně nálada jeho knížek sedla k celkovém konceptu desky. Vyrůstala jsem v Sheffieldu, odkud pocházejí kapely Human League a Cabaret Voltaire. Jejich muzika mě v dospívání silně ovlivnila. Je v ní cosi futuristického, znepokojivého, stejně jako v Ballardových novelách.
Zmíněné kapely, respektive jejich přístup k hudbě, vnímám i ve vaší tvorbě. Je to pop, který se stále jakoby pohybuje v jistém undergroundu, dá-li se to tak říct.
Nejspíš ano, ještě bych k tomu přidala vlivy irské muziky, vzhledem k tomu, že jsem Irka. Takže když zkombinujete irskou melodiku, popové refrény a moderní produkci, to vše zasadíte do odlidštěných industriálních kulis, dostanete celkem přesnou představu o mé hudbě.
Na album Róisín Machine jste navázala remixovou deskou Crooked Machine. Vy sama jako posluchač vyhledáváte remixy a alternativní verze písniček vašich oblíbenců?
V případě téhle desky jsem nechtěla udělat „tradiční“ remixové album, spíš jsem zamýšlela nabídnout další pohled na písničky, které byly na albu. Ukázat jejich novou tvář, odvrácenou stranu, jestli mi rozumíte. Já sama mám ráda, když mi někdo nabídne několik možných úhlů pohledu na svou muziku. Crooked Machine funguje v jiném kontextu než Róisín Machine. Řekla bych, že lépe někde v klubu než doma, ale obojí je to kus mého pohledu na hudbu.
