„Dave, Rick, Nick a já jsme byli tak mladí, když jsme to album natočili. A když se podíváte na svět kolem nás, je jasné, že poselství desky příliš neuchytilo. Proto jsem začal uvažovat o tom, co by moudrost osmdesátiletého člověka mohla přinést do přepracované verze,“ zní v tiskové zprávě k počinu The Dark Side Of The Moon Redux.
Dave, Rick a Nick jsou tehdejší Watersovi spoluhráči z Pink Floyd, tedy kytarista Dave Gilmour, klávesista Rick Wright a bubeník Nick Mason. Ani jeden z nich pochopitelně na nové verzi nenahrál ani notu, přičemž v nedávném rozhovoru pro The Telegraph z nich maestro Waters po letech udělal nedůležitou stafáž, která ve studiu víceméně zacláněla.
„Od začátku to byl můj projekt, žádné že ‚my jsme natočili desku‘. Ano, pod písničkami jsme podepsáni všichni, ale tu desku jsem zrealizoval já, jako všechny nahrávky Pink Floyd,“ rozpovídal se hudebník a v záchvatu okouzlení nad svým géniem a jaksi zapomněl na to, že například u debutu The Piper At The Gates of Dawn rozhodně nehrál první housle – téměř výhradním autorem byl Syd Barrett – a evidentně nebral v potaz alba A Momentary Lapse Of Reason, The Division Bell a The Endless River, která vyšla pod hlavičkou Pink Floyd po jeho odchodu z kapely.
GLOSA: Pink Floyd? Zapomeňte! Já, já, já jenom já, vytahuje se Roger Waters |
Proč by také měl, když zbytek Pink Floyd podle něj tvořila parta netalentovaných nýmandů? „Nick Mason se alespoň nikdy o nic nepokoušel, ale Rick Wright a Dave Gilmour? Nikdy neuměli psát písničky, nemají co říct. Nejsou to umělci. Nemají žádné nápady, nikdy je neměli, což je přivádělo k šílenství,“ zaznělo dále ve zmíněném rozhovoru.
Tolik tedy background a nyní již k samotné přepracované verzi. Waters zcela potlačil zvuk kytary, na Gilmourova ohromující sóla tedy můžeme zapomenout. Chybí také neurotická tenze a energie originálu, Redux je komorní, Waters spíše vypráví než zpívá, tempo je lehce uspávající, slyš například Money, v níž mají značné slovo smyčce.
Věčně rozhněvaný antisemita a levičák. Roger Waters slaví osmdesátiny |
V přepracované Speak To Me zase Roger Waters recituje slova písně Free Four z floydovského alba Obscured By Clouds z roku 1972. Vinylová verze pak bude obsahovat zcela novou třináctiminutovou skladbu, inspirovanou procesem nahrávání The Dark Side Of The Moon Redux.
Ponecháme-li stranou Watersova slova o nové době, novém kontextu a vypíchnutí poselství alba, a také prohlášení Nicka Masona, který novou verzi shledává geniální a považuje ji za skvělý doplněk původního díla, nabízí se zcela prostá odpověď na otázku, proč Roger Waters předělává klasiku – nedostatek invence.
Roger Waters býval hudební vizionář, díky němuž se Pink Floyd vyvíjeli mílovými kroky desku po desce, ale s projektem The Wall narazil na strop. Od té doby už prakticky jen variuje tento svůj životní opus magnum. I jeho patrně nejlepší sólový počin Amused To Death z roku 1992 je další verzí téhož, nemluvě o opakovaných koncertních provedeních. Vlastně by ani nebylo divu, kdyby se časem Waters rozhodl i toto dvojalbum nahrát znovu, bez rušivých elementů v podobě jistých neumětelů.
V případě The Dark Side Of The Moon Redux má v každém případě postaráno o publicitu – důkazem je ostatně i tento text – a při vědomí faktu, že „originálu“ se prodalo přes 45 milionů kusů, čímž se řadí mezi nejprodávanější alba všech dob, se dá předpokládat, že alespoň jednou si ho poslechne většina z nich, kterým doma trůní CD, vinyl či kazeta s ikonickým světlo lámajícím hranolem na obalu. Najdeme ho i na nové verzi, ale jen jako drobnou připomínku.
„Nic jako odvrácená strana měsíce není, ve skutečnosti je celý tmavý“. Gerry O’Driscoll, vrátný studia Abbey Road, v čase 1:37 v původní verzi skladby Eclipse.
