"Tohle je můj padesátý koncert U2," hlásí fanynka prostřednictvím cedule, již kterou pevně třímá v rukou. Sem tam si otře pot z čela, občas nervózně přešlápne z jedné nohy na druhou, přičemž unavené má nejspíš obě stejně. Čekala totiž několik hodin před stadionem (i se svou cedulí), aby si zajistila místo přímo u pódia.
BEZ NICH BY TO BONO NEUTÁHL. ZLeva baskytarista Adam Clayton, bubeník Larry Mullen Jr. a kytarista The Edge.
A uspěla. Dostala se do první řady a na rozdíl od těch těsně za ní má tu výhodu, že se může opřít o zábrany, jež oddělují prostor pro fanoušky od koridoru kolem pódia. Nezdá se to, ale je to velká výhra. Opřít se! Vždyť do samotného koncertu, (nepočítáme-li předkapelu), zbývají ještě tři, možná čtyři hodiny. Vyplněné zas jen a jen čekáním.
360°TOURDenní náklady turné se pohybují kolem 750 tisíc dolarů - zahrnují převoz a stavbu toho kosmického monstra, jež existuje hned ve třech exemplářích, platy stovek lidí, kteří se kolem něj motají, jejich cestování, ubytování a tak dále a tak dále. Jenže pořád se to vyplácí: U2 loni odehráli čtyřiačtyřicet koncertů a všechny (!) byly úplně vyprodané. A nakonec, když to všechno utichlo, U2 spočítali hrubý příjem na nějakých tři sta milionů dolarů. |
Pozor. Ona není žádná vytřeštěná adolescentka. Jde o vcelku seriózně vyhlížející paní kolem čtyřicítky, s blonďatými, nakrátko střiženými vlasy. V "civilu" může být klidně učitelka na střední škole. Knihovnice. Vědkyně. Cokoliv. Každopádně tohle je její padesátý koncert U2!
Kosmické šílenství
Konkrétně ve Frankfurtu nad Mohanem. Je 10. srpna 2010 a irská čtveřice nedávno vyjela na další část obřího světového turné, které začalo už minulý rok. Jmenuje se U2 360° a kapela si kvůli němu nechala postavit obří bizarní pódium jménem Claw, které vypadá jako kosmická stanice a umí toho tolik, jako by ho doopravdy vyrobili v NASA. Megalománie? Slabé slovo. Něco takového ještě dějiny populární hudby nezažily.
ZDRAVÝ NEMOCNÝ. Při přípravě na turné si Bono poranil záda a musel podstoupit operaci.
Je to skvostné, efektní, jen co je pravda. Ale taky pekelně drahé. Denní náklady se pohybují kolem 750 tisíc dolarů - zahrnují převoz a stavbu toho kosmického monstra, jež existuje hned ve třech exemplářích, platy stovek lidí, kteří se kolem něj motají, jejich cestování, ubytování a tak dále a tak dále. Suma sumarum tři čtvrtě milionu, to je hned.
Jenže pořád se to vyplácí: U2 loni odehráli čtyřiačtyřicet koncertů a všechny (!) byly úplně vyprodané. Včetně tří show na stadionu Croke Park v Dublinu, kam se vejde 80 tisíc lidí. Včetně rekordního koncertu v kalifornské Pasadeně, kde bylo diváků dokonce 97 tisíc. A nakonec, když to všechno utichlo, U2 spočítali hrubý příjem na nějakých tři sta milionů dolarů.
Z JEDNÉ, I DRUHÉ STRANY. Členové kapely se znají ale ze všech stran, příští rok oslaví 35 let společného hraní.
Letos pokračují a přestože leckde už vyprodáno není, ztráty se kapela bát nemusí. A až to všechno skončí, zapíše se nejspíš do Guinessovy knihy rekordů a laťka nasazená britskými Rolling Stones a jejich tour Big Bang bude překonána.
Ale zpátky k paní s cedulí. Od chvíle, kdy přešlapovala na unavených nohou, uběhla asi hodina a půl. Předkapela dohrála a teď se po onom šíleném pódiu pohybují muži, většinou potetovaní a většinou v černých kapsáčích a tričkách. Posádka. Tým, který Claw připraví pro hlavní hvězdy. Přestavují aparaturu, ladí kytary, vylepují na zem "set listy", tedy seznamy písní, které dnes zazní. Mimochodem, takový originální "set list" je oblíbeným suvenýrem těch nejodhodlanějších fanoušků
KONSTRUKCE, CO BERE DECH. Claws neboli Klepeta jsou vysoké 50 metrů a váží 200 tun.
Paní teď onou cedulí mává nad hlavou. Ač je informace o jubilejním koncertu určena primárně pro členy kapely, nezaškodí upozornit i technika starajícího se o kytary. A první úspěch se dostavuje - chlapík se sklání a dává oné dámě trsátko. Další oblíbený suvenýr. A ona ho okamžitě schovává do nejzazšího koutu své tašky, jako by se bála, že jí ho někdo nejen ukradne, ale dokonce i "vykouká".
Tahle paní není exot, ojedinělý příklad šílence, který zaplatil tisíce eur a procestoval tisíce kilometrů, aby padesátkrát slyšel jednu a tu samou kapelu. Ona je jednou z mnoha. U2 prostě mají tuhle schopnost. Vyprodávají obří stadiony - ale to umí i jiní. Zvláštností U2 je, že je lidé takhle následují. Jezdí s nimi. Z města do města, ze země do země, někdy (ano, opravdu) i z kontinentu na kontinent. Lístky nakupují měsíce dopředu. Jsou zaregistrováni v oficiálním fanklubu, aby měli předkupní právo. A donekonečna debatují na internetových fórech.
Jsou i tací, kteří si usmyslí nevynechat během turné ani jediný koncert. Kde na to berou čas a peníze? To opravdu čtyři roky dřou do úmoru a šetří každou minci, aby pak, až jejich irští idolové vyrazí na šňůru, mohli být s nimi? A pokud ano, neměli by na to brát pilulky?
Proč?
Ať tak či tak, základní otázka zůstává: jak to ti U2 dělají... Co mají, že je duševně zdraví lidé následují světa kraj? Skvělá hudba? Možná. Je nápaditá, energická, chytrá, vtipná a - nadčasová, shodnou se i ti, kdož mají U2 třeba jen "rádi". Ale jen hudbou to být nemůže. Letitý hit "One" je fajn balada, ale... padesátkrát? Proč?
A teď přichází čas se přiznat. Tři lidé, díky (anebo snad kvůli) nimž stránky Magazínu MF DNES, kde reportáž vyšla, vypadají tak, jak vypadají, se řadí do kategorie "následovačů": Fotograf Lukáš Bíba, art director Magazínu MF DNES Lukáš Honzák a autorka textu Adéla Dražanová (přičemž pořadí odpovídá míře zanícenosti pro U2).
ČEŠI A U2. V loňském roce ci na koncertě U2 zahrála i česká revivalová kapela.
Kdybychom se dostali na nějakou skupinovou terapii, nejspíš bychom řekli: "Ano, jsme následovači a jsme tu, abychom s tím něco udělali". Ovšem zároveň je třeba poznamenat, že terapii evidentně nepotřebujeme, neboť (ať už si naši kolegové a známí myslí cokoliv), z pohledu nejskalnějších fanoušků nejsme nic než žabaři.
Ze zmíněných loňských 44 koncertů jich každý z nás viděl v průměru pět. To není tak zlé. A letos jsme se chovali ještě střídměji... Ovšem důvod tohohle přiznání je hlavně následující: ani my, kdož se více méně řadíme k "následovačům", nedokážeme s jistotou zodpovědět ono "proč".
Moskva, Istanbul, Los Angeles
A dál už budu mluvit jen za sebe. V životě jsem zhlédla a vyposlechla celkem patnáct koncertů U2. Během dvou turné. V srpnu 2005 mi Bono na stadionu v Mnichově podal ruku, což byl sice zážitek, ale postupem času se přeměnil hlavně ve vděčnou historku.
Tým desinérů show pro U2 si pohrál nejen s pódiem. Vlevo je snímek z projekční plochy, vpravo Bonův detail s rozsvíceným mikrofonem, na němž se zpěvák v průběhu koncertu i houpal.
Mám ráda hudbu, kterou U2 dělají, ale na žádném fóru o tom nediskutuji. Před stadionem jsem ochotná počkat třeba deset hodin, ale jen jedinkrát "v sérii". A většinou nejedu jen na koncert, ale taky na výlet. To znamená, že nevyrážím účelově jen do nejbližších destinací jako je Vídeň či zmíněný Mnichov, ale snažím se dopřát si něco vzdálenějšího. Moskvu. Istanbul. Los Angeles. Na U2 - a na dovolenou.
Tak tedy Moskva. Konec srpna 2010. Dosti hořký zážitek. Už jen to, že davy fanoušků proudící na stadion Lužniki usměrňovaly husté kordony vojáků a policistů. V Rusku je to normální, uniformy při velkých akcích fungují jako organozátoři. Ovšem na rockovém koncertě to působí bizarně a smutně, zvlášť, když by ruští policisté snad raději zemřeli, než by se usmáli.
Samotný koncert? Bez výhrad. Ba naopak - moment, kdy Bono (frontman U2) pozval na pódium známého ruského zpěváka a hlasitého kritika Kremlu Jurije Ševčuka, aby spolu zazpívali "Knockin' on Heaven's Door", patřil k nejsilnějším zážitkům vůbec. Lužniki vřely emocemi. Ale druhý den se to v ruských médiích hemžilo zprávami o zatýkání. Policie si u stadionu došlápla na aktivisty Amnesty International a Greenpeace.
JEDEN, NEBO DVA PRSTY? Zatímco Bono ukazuje prostředník, v prvních řádách je vidět "mírové" gesto. Těch zpěvák během show sám předvede desítky.
Istanbul. Září 2010. Další zkušenost z kategorie "bizarních". Už samotná cesta na stadion by vydala na hutnou povídku. Dvě hodiny v zácpě v taxíku, jehož řidič se tu a tam rozhodne svévolně změnit směr jízdy na dálnici. Nakonec to vzdává a říká: Vystupte, vždyť už je to je nějakých pět set metrů, pěšky tam budete rychleji. Má nás varovat, že z těch "pěti set metrů" není stadion vůbec vidět. Ať se propadnu, jestli jsme šlapali méně než čtyři kilometry.
Ale opět to stálo za to, neb turečtí fanoušci se ukázali býti jedněmi z těch nejemotivnějších a nejnadšenějších, které jsme během (pro)následování U2 viděli. A pozor, tohle zdaleka není marginálie. Pozorování fanoušků a jejich reakcí je, alespoň pro mě osobně, jednou z nejzajímavějších částí (pro)následování. Ano, jedním z oněch "proč".
MILION. Unikátní kruhovou konstrukci, podle níž je turné pojmenováno, doplňuje i obří pohyblivá LED obrazovka složená z milionu částí.
A Los Angeles. Přesněji řečeno Pasadena. Říjen 2009. Koncert se zmíněnou rekordní návštěvností bezmála stovky tisíc lidí - včetně hroznu hollywoodských jmen. Byl to koncert, při němž se natáčelo (letos vydané) DVD. A zážitkem byl už samotný počet fanoušků. Neuvěřitelná masa lidí, z níž jdou na člověka mrákoty, ale která je překvapivě soudržná a energizující, jakmile zazní první "U2 tóny". A která s obrovskou odezvou reaguje na tradiční politické apely, jež jsou na koncertech těch zakrslých Irů přítomny odnepaměti.
Když Bono mluví o barmské disidentce Su Ťij, která je už léta zavřená v domácím vězení v Rangúnu, přestože by měla podle výsledků voleb z roku 1990 své zemi vládnout, sto tisíc Američanů je v extázi. A třeba ti, kdo nemají o nějaké Su Ťij ani páru, přijdou domů a kouknou na Google...
MOSTY. Díky můstkům se fanoušci v prvních řadách dostanou ke svým idolům téměř na dotek.
Tak tohle jsou zážitky z U2. Tohle a mnoho jiných. A dost možná, že kdyby bylo víc prostoru, došla bych k odpovědi na ono proč. A nakonec, za pár let, bych stála v první řadě u pódia s cedulí "TOHLE JE MŮJ PADESÁTÝ KONCERT U2". Upřímně řečeno, vyloučené to není.
