Loni si Michal Prokop na vánoční koncert uchystal artrockovou skladbu Město ER i se symfonickým orchestrem, letos se oproti tomuto opusu z roku 1972 ponoří ještě hlouběji do historie. V pátek v pražském Foru Karlín v rámci večera nazvaného Blues in Soul Afterparty představí i písně, s nimiž on a Framus Five odhalí své nejranější kořeny.
Znamená to, že budete hrát víc starých bluesovek ze své první desky?
Měl by tam být takový blok z našeho prvního období z let 1967 až 1968. Tím to bude trochu jiné než běžně na koncertech bývá. Ale k tomu samozřejmě dodáme tradiční průřez tvorbou a přijdou dva pěvečtí hosté – Markéta Foukalová a Ondřej Ruml.
Markéta Foukalová s vámi nazpívala duet Hotel u přístavu a pamatuji si ji také z vašeho koncertu k šedesátinám z roku 2006. Od té doby jste spolu nezpívali?
Ani předtím, ani potom. Jednou jsme tedy spolu ten duet, co napsal Luboš Andršt na text Pavla Šruta, zopakovali na Cenách OSA. Teď si zase dáme Hotel u přístavu a Markéta s Terezou Kopáčkovou bude zpívat vokály v některých skladbách od Raye Charlese, které zařadíme.
Byl jste na některém z Rumlových koncertů z jeho série Nahubu, kde všechno obstará sám?
Něco jsem viděl a předpokládám, že to taky předvede. Pak si zase zazpíváme i spolu. On patří k těm mladým lidem, kteří nejdou cestou nejjednoduššího popu, i když předpoklady k tomu má, protože zpívá velmi dobře. Tak se těším.
Ostatně otázku, zda se věnovat, nebo nevěnovat mainstreamovému popu, jste řešil taky.
Deset let! Takže vím, že když tomu moc nevěříte a nejste v tom žánru doma, tak to prostě nejde. Myslel jsem si, že když umím zpívat a utáhnu věci jako Město ER, tak zvládnu i takový ten americký popík. Ale to byla velká chyba. Tady to nikoho nezajímalo a ten styl popu, co byl v 70. letech v kurzu v Československu, zase nezajímal mě.
To jste už za sebou měl svou „cvičnou emigraci“. O co šlo?
Náš manažer emigroval těsně před srpnem 1968, vyjel za rodinou do Rakouska a už tam zůstal. Sehnal nám angažmá v klubu ve Frankfurtu nad Mohanem v Západním Německu. V tehdejší situaci vycházeli každému z Československa strašně vstříc. Vzali nás do klubu, kde už jedna kapela byla. My jsme neměli žádné vybavení, tak jsme si půjčovali jejich aparaturu. Nakonec jsme se však po pár týdnech vrátili, protože jsme pořád netušili, jak to tady bude, a asi jsme ani neměli dost odvahy, abychom v emigraci zůstali.
Navíc jste už tady měli rozjíždějící se kariéru.
Ano. A náhodou a ironií osudu bude vánoční koncert ve Foru Karlín na den přesně padesát let od finálového večera 1. československého beatového festivalu, kde jsem dostal cenu pro nejlepšího zpěváka. A tím to všechno začalo.
Ještě jsme nemluvili o saxofonistovi Joe Kučerovi. Ten hrál v první sestavě Framus Five, později emigroval, v létě s vámi hrál na festivalu Krásný ztráty a bude hostovat i ve Foru. Jak dlouho jste se neviděli?
Pepík žil v západním Berlíně a už někdy v roce 1988 se začal objevovat v Praze. Těsně před pádem režimu nás jako trio s Lubošem Andrštem a Honzou Hrubým vytáhl na pár koncertů do Německa. Dokonce si pamatuju, že jsme u něj doma v televizi v říjnu 1989 sledovali pád Berlínské zdi. Tehdy tam z nějakého důvodu pustili i mou ženu. Vůbec nás nenapadlo, že se to u nás stane za měsíc taky. Takže od toho konce 80. let jsme se vídali, ale předtím ne.
