Cherubini sice pocházel z Itálie, ale působil v Paříži, kde Medea poprvé zazněla roku 1797. Hudba ještě částečně vychází z 18. století, ale robustní dramatičností už ukazuje do budoucnosti. Kromě původní francouzské podoby (Médée) existuje i v pozdější italské verzi, již ve 20. století proslavila Maria Callasová. A v této podobě, tedy pod italským názvem Medea, ji hrají i v Metropolitní opeře. Part hlavní hrdinky, která téměř nesleze z jeviště, je tak náročný, že dílo se na repertoárech divadel příliš často neobjevuje.
Také je otázka, jak mytologickou látku přenést na jeviště. Autorka tohoto textu viděla dílo roku 2019 v Salcburku, kde ho modernizovali, takže se odehrávalo v hotelu či na letišti, jako tuctová krimi, často bez souvislosti s textem. Režisér inscenace v Metropolitní opeře David McVicar byl umírněnější. Děj zasadil někam do doby vzniku opery, tedy do napoleonské éry. Výsledek nebyl sice rušivý v banálnosti, ale ani bůhvíjak inspirativní. Mytologické postavy by snad mohly podněcovat fantazii víc než jen napodobením toho, co se nosilo počátkem 19. století… Hlavní efekt, zrcadlová plocha, odrážející dění na jevišti, byl asi působivější v hledišti než před kamerou.
Ovšem to, co vyniklo před kamerou, byl výkon Sondry Radvanovsky. Její Medea, oděná v černé, částečně potrhané róbě, byla poháněná žárlivostí a nenávistí k muži a k ženě, s níž se hodlá oženit, ale ne v nápadném slova smyslu, její šílenství jakoby se skrývalo uvnitř, částečně maskované lítostí – a tím bylo nebezpečnější. Nikdy nevznikal dojem „přehrávání“, Radvanovsky stále zůstávala „v roli“. Její soprán není krásný či lahodný, to ani v této roli nemusí být, ale je osobitý: kovový a temný, s vibratem, které se ale pěvkyni daří kontrolovat a dát do služeb výrazu. Výšky umí „rozbalit“ do dramatické plnosti a znělou má i střední polohu. Velký, silný hlas však dokáže ztišit i do působivých pianissim. Obdiv zaslouží i za fyzickou kondici, která jí vydržela celý večer. Navázala na skvělý výkon v Belliniho Normě z roku 2017.
Nevěrný Jason (v italštině Giasone) v podání tenoristy Matthewa Polenzaniho spíš než jako nesympatický playboy působil jako nešťastný smolař pronásledovaný fúrií, jemuž se ani nelze divit, že hledá spásu a klid u jiné ženy… Jeho lyrický, elegantně vedený tenor tento obraz v podstatě podporoval. Sopranistka Janai Bruggerová jako jeho nová nevěsta Glauce, jež zahyne účinkem Medeina jedu, zpívala svítivým sopránem, herecky zůstala u jednoduché naivky. Jejího otce, krále Creonta, spolehlivě ztvárnil veterán operních scén, basista Michele Pertusi, mezzosopranistka Ekaterina Gubanova jako věrná společnice Medey Neris ve své árii předvedla krásnou, plynulou vokální linku. Dirigent Carlo Rizzi vedl orchestr tak, že při vší bouřlivosti působila hra vyváženě mezi zvukem moderního tělesa a stylem přelomu 18. a 19. století.
Samozřejmě vše to jsou zprostředkované dojmy, jak hlasy zněly v hledišti, vědí diváci Metropolitní opery. Mimochodem – při záběrech do hlediště si našinec sedící v pražském kině CineStar Anděl mohl všimnout, že publikum za oceánem musí mít roušky. Ale taky bylo vidět, že s dodržováním jejich správného nasazení to je – řekněme – různé.
