Na Velodrom, kde na ně včera čekalo přes čtrnáct tisíc lidí od emo teenagerů přes vysloužilé metaláky až po slušňácké padesátníky, přijeli Linkin Park s dvouhodinovým zpožděním. Ale ukázali dokonalou profesionalitu. Ač se stoly v zákulisí prohýbaly lahůdkami, hned se začali věnovat členům svého fanklubu. S každým z padesátky vyvolených fandů si potřásli rukou a prohodili pár slov. Pak hned poslušně vystřelili na pódium.
Publikum jim slušně naladili britští předskokani Enter Shikari. Hlavně bubeník kapely, která pobláznila ostrovy i půlku Evropy svojí zběsilou kombinací analogové sedmdesátkové elektroniky a vzletnými metalovými melodiemi, tu ukázal jejich další devizu. Jsou to šoumeni. Jeho zběsilé tanečky "jak sbírat jablka" a "šlapeme kolo" srazilo utrpení fandů čekajících na Linkiny na nulu.
Enter Shikari dostali v Británii prestižní cenu Johna Peela za originalitu. Od Linkin Park, kterým kritika zvlášť u posledního alba Minutes to Midnight vyčítala právě nedostatek nápaditosti, docela odvážná volba předkapely.
"My se nehoníme za experimenty, to je deviza mladých kapel. Dospěli jsme a hrajeme směs toho, co se nám líbí, nejen nu metal. Ale právě ty nu metalové skladby se stávají hity a lidi je chtějí slyšet," vysvětlil mi zpěvák Linkin Park Chester Bennington před koncertem, že se Shikari se srovnávat nechce. Playlist brněnského koncertu jeho slova potvrdil. Téměř všech jedenadvacet odehraných skladeb byly oblíbené hity.
Linkin Park hrají v Brně píseň Given Up
Začali zostra, večer otevřela triáda One Step Closer, Lying From You a Somewhere I Belong. V extatický vojenský pochod vyústila čtyřka No More Sorrow, jejíž rytmický rozjezd bicích a samplů poprvé roztleskal publikum. Na posledním albu si raper Mike Shinoda moc neškrtá, v první části brněnského koncertu si to vynahradil. Jeho frázování jako o život dovedla k vrcholu pátá skladba Papercut, s Benningtonem si střihl zběsilý hiphopový battle.
Ale přesto se první půlka koncertu neubránila rutinní ucouranosti, která snad až příliš odhalila oblíbený model Linkin Park: jejich písně trpí monotónní strukturou pomalého samplového rozjezdu, na nějž se nabalí kytarové riffy a pak do nich začne Bennigton řvát – a nepřestane až do závěrečné gradace. Jedinou odchylkou od sice precizně, ale stále jakoby z donucení strojově odehrané první poloviny byla Leave Out All The Rest, kterou Bennington odzpíval něžně jako ukolébavku pro své děti, které na něj čekaly v zákulisí.
Až při šestnácté skladbě Crawling se na Velodrom konečně snesla tma. A Linkin Park jakoby začali hrát znovu. Lépe. Ožili jako upíři, nasávající energii z potemnělého hlediště. S temnotou přišel čas i na světelné efekty. Pódium zahalila mlha a z ní vystupovaly siluety hráčů, podobně jako na přebalu desky Minutes To Midnight. Crawling už od počátečních smyčců získala do té doby chybějící punc písně, kterou hrají – a hlavně až na dřeň prožívají - světové hvězdy. Následovala vděčná In The End, poslední skladbu Bleed It Out oživilo několikaminutové bubenické sólo připomínající v závěru šamanské techno.
Komorní, a překvapivě silnou polohu ukázal Chester Bennington v prvním přídavku. Skladbu Pushing Me Away z debutu Hybrid Theory zazpíval jen za Shinodova klavírního doprovodu. Bylo to silné, Bennington svůj chraplák přeladil na dojímavý jemný vokál, před kterým by zblednul závistí i král plaček Chris Corner z britských I am X. Lidé na Velodromu na pár minut zapomněli dýchat. Posledními dvěma přídavky What I´ve Done a Faint se Linkin Park vrátili k bouřlivému tempu, které zakončil několikaminutový řev v té chvíli již do půl těla svlečeného potetovaného zpěváka a vazbící kytara Brada Delsona.
Koncert Linkin Park, stejně jako jejich písně, gradoval až do zběsilého finále. Ale úvodní rozjezd byl na tu hodinu a půl až příliš dlouhý. A nucený.
LINKIN PARK
Velodrom Brno, 17. června 2008, support Enter Shikari. Pořádala agentura Glanc.
Hodnocení: 70%
