Hvězdný čínský pianista nadchnul pro klavír miliony dětí ve své vlasti, ale i v jiných zemích. Obdivuje ho i Honza Čmejla, jinak normální kluk, který čte sci-fi knížky a velkými kulatými brýlemi se hlásí k idolu mnoha dětí. Současně však už vyhrál řadu domácích klavírních soutěží, jako jsou Zlatý oříšek nebo brněnský Amadeus. S maminkou sleduje webové stránky Lang Langovy nadace, kde rovněž našli informace o akci ve Vídni. „Musel jsem poslat nahrávku a pak ještě video, na němž v angličtině odpovídám na různé otázky,“ vysvětluje. To samé učinily tři stovky dalších zájemců z celého světa.
Honzík se nakonec dostal mezi stejně staré šťastlivce z Itálie, Španělska, USA, Číny, Polska, Velké Británie a Rakouska. „Každý den jsme měli hodiny klavíru s dvěma profesory z Mnichova v krásných sálech budovy Musikverein. Také jsem pracoval přímo s Lang Langem, kterému jsem zahrál Mozartův Turecký pochod. Byl moc milý, poradil mi, jak to dělat s náladami, s projevem a všechno energicky ukazoval. Nakonec jsme si zahráli i všichni dohromady,“ říká Honzík. S Lang Langem byla prý zábava. „Je ohromně veselý s originální, umí každou skladbu zahrát úplně jinak, to se mi na něm líbí,“ pochvaluje si malý virtuoz.
Organizátoři připravili pro děti i doprovodný program. „Byli jsme na obřím kole v Prátru, podívali jsme se do Schönbrunnu, ale také jsme společně vařili, třeba vídeňský řízek,“ popisuje Honzík.
S klavírem i do hor
Přezdívka „malý Mozart“ může znít jako klišé, ale k Honzíkovi se hodí hlavně pro radost a nezvyklou citlivost, s níž hraje. Navíc i trochu komponuje. „Občas si také vymýšlím, jak bych změnil nějakou skladbu, kterou zrovna hraju, ale jen tak pro sebe,“ přiznává.
Ovšem na rozdíl od rodiny Mozartů, kde všichni muzicírovali, se v rodině Čmejlů spíš sportuje. Honzíka hudba chytla nejspíš ve školce, kde se hodně tančilo a zpívalo. „V pěti letech jsem si přál pianino a dostal jsem ho, a tak jsem se mohl začít učit hrát,“ vysvětluje. Ujala se ho profesorka Taťána Vejvodová, která s ním pracuje dodnes.
Maminka Helena Čmejlová netuší, kde se u nejmladšího ze tří sourozenců vzalo hudební nadání. „Možná po nějakých předcích. U nás se lyžuje, hraje americký fotbal a plave. Dokonce i Honzík lyžoval, a to jsme s sebou vozili do hor skládací nástroj. Bylo to trochu kuriózní, protože jsme byli jediní, kdo na sněhu vytahoval kromě přezkáčů a lyží i klavír,“ poznamenává.
Teď už Honzík přece jen nemá na sport tolik času, protože navštěvuje druhý ročník Gymnázia a Hudební školy hl.m.Prahy. „Máme tam víc hudební výchovy, ale jinak i všechny obvyklé předměty. Nejvíc mě baví literatura, nejméně matematika,“ svěřuje se malý student. Každý den cvičí na klavír dvě až tři hodiny, nejraději má Mozartův Turecký pochod nebo Čertovskou polku Vítězslava Nováka.
Své nápadné brýle si moc přál. „Maminka řekla, že když vyhraju jednu soutěž, tak je dostanu. A já ji vyhrál a teď patří brýle k mojí image,“ pyšní se. Když byl menší, tak i po potterovsku kouzlil. „Umím třeba trik s kartami, ale neprozradím ho,“ ujišťuje.
Kam půjde po gymnáziu, zatím neřeší. Zato už má jasno, kde by chtěl jednou koncertovat. „V Carnegie Hall,“ tvrdí.
