S až spartakiádním nadšením odstartoval kvartet moderátorů velké finále Eurovize. Odhodlaně přesvědčit i všechny skeptiky a nevěřící Tomáše o tom, že sledujeme něco výjimečného a jedinečného, bez čeho by hudba nemohla existovat, působilo i brebentivé komentátorské duo Jan Maxián a Albert Černý z kapely Lake Malawi, která má s touto opulentní přehlídkou urputného kýče a afektu své zkušenosti.
Snad v jediném okamžiku měla navrch opravdu hudba a ne urputné trdlování a předvádění se. To když na pódium nastoupila belgická kapela Hooverphonic se skladbou The Wrong Place. Působila skoro až nepatřičně mezi všemi těmi vyfešákovanými panáky, modelkami, youtuberkami, tanečníky a podivíny.
S islandskou družinou Daði and Gagnamagnið byla alespoň legrace, ale co si počít s otravnými loudily jako například španělský pěvec Blas Cantó? Nepohoršujme se, takové interprety Eurovize potřebuje a také nabízí – hudebně plytké, nezajímavé, zaměnitelné. Zde se nehraje na osobitost, jedinečnost, niterný prožitek, ale na cukrbliky, gesta a pózy do kamery. V pořádku. Díváme se na televizní estrádu, ale proč z toho neustále v potu tváře dělat hudební událost a vnucovat tomu větší význam, než to skutečně má? Zde jde přece hlavně o to, vyplnit čtyři hodiny vysílacího času křiklavými světly, barvami, kostýmy a generickými popěvky.
Křečovitá hra na světáckost naráží na zřejmé mantinely: proč například poslouchat „bulharskou Billie Eilish“, když si můžeme pustit opravdovou? Celé to trochu evokuje doby, kdy se na obrazovkách producírovali umělci z Maďarska, SSSR, Polska a dalších zemí socialistického bloku, aby suplovali zapovězený „kapitalistický“ hudební export.
Pak už nezbývá než se bavit drobnostmi. Třeba tím, že jedna soutěžní píseň nápadně připomíná hrůznou Lásku v housce smrtící dvojky Xindl X a Olga Lounová nebo že norský zpěvák TIX si to přihasil v kostýmu evokujícím kožich Leoše Mareše, k němuž někdo připevnil andělská křídla a vzhledem připomínal herce Martina Hofmanna.
