RECENZE: Táta v louži. Protialkoholní léčebně vládne David Švehlík

Zpitý otec schoulený bezmocně ve sprše se pokouší usmát na vystrašenou dcerku nahlížející do koupelny. To jsou scény, které filmu Úsměvy smutných mužů přidávají body. Scény bez vysvětlivek, bez ozdob, beze slov.

Spisovatel a cestovatel Josef Formánek otevírá svou knižní zpověď Úsměvy smutných mužů větou: „Dostal jsem se do fáze, kdy to už nešlo s pitím, ale ani bez něj.“ Načež přidává krutě upřímné podrobnosti: „Kdysi jsem se v opilosti v barech pral, teď jsem radši pil sám. Cítil jsem stud. Věděl jsem, že už to dlouho nemohu vydržet. Všechno jsem to věděl, ale nemohl jsem bez alkoholu udělat ani krok. Cítil jsem se jako elektrická panenka. Na léčebnu jsem čekal jako na vysvobození. Byl to očistec.“

Také stejnojmenný film, který natočil režisér Dan Svátek s Davidem Švehlíkem v titulní roli, zachovává roli vypravěče, jenž v první osobě komentuje vlastní i okolní činy. Což sice posiluje dojem autentického zážitku, ale současně ruší po jazykové stránce, protože vybroušená literární stylizace pokaždé, zejména však v úvahových pasážích naráží na vyjadřovací prostředky filmu.

Nicméně zároveň je třeba uznat, že knižní výrazivo spisovatelova předobrazu plyne z jeho úst víceméně samozřejmě: díky Švehlíkovi. Jestliže se jeho hrdina potápí, pak herec jej táhne až na samé dno: je střídavě přezíravý, zlomený, odpudivý až odporný, ale vždy zcela přesný. Ani nemusí citovat ze scénáře hrdinův průvodní komentář „cítil jsem lítost“, divák ji z hercovy tváře vyčte sám. I sebelítost, věrnou družku závislosti.

Na jedné straně je škoda, že film zachovává oddanou věrnost předloze včetně hrdinovy profese, která jej vede k poněkud elitářské, chladně pozorovatelské „študýrce“ spolupacientů, jakési podpůrné léčbě pomocí deníkových zápisků. Také struktura líčící případ od případu, osud za osudem přispívá k rozvolněnému toku vyprávění včetně zkratkově klipových ilustrací jednotlivých mikropříběhů; dramatická stavba se pokaždé zpevní teprve s návratem k hlavnímu hrdinovi.

Nepít znamená přežít

Na druhé straně však přehlídka „alkáčů“ dává spravedlivě vyniknout řadě menších rolí. Patří k nim Ondřej Malý jako bývalý vrcholový sportovec řečený Ironman, ale také Ivan Franěk či Jaroslav Plesl. Zvláštní kapitolu zosobňuje Jaroslav Dušek: s vizionářským založením postavy vyšinutého génia sice souzní, ale až překvapivě bez humoru. Obecně pak platí, že chovanci „blázince“ včetně epizodních figurek vystupují přirozeněji než lékařský personál, ať se účastní skupinové a sportovní terapie, nebo kují pikle kolem shánění hlasů pro úsměvné volby do ústavní samosprávy.

Jinak ovšem smutní muži úsměvy dost šetří – také není divu, když se povinně dívají na projevy deliria, spojeného často s takřka děsivou pravidelností nedobrovolných návratů zdánlivě již vyléčených kolegů zpátky na místo, kde „nepít znamená přežít“. Právě takovou zkušeností projde i Švehlíkův rek, který od pohrdavé vzpoury vlastní nadřazenosti – „všem tu smrdí ponožky“ – přes fyzickou půtku ohledně hygieny dojde k vysněné svobodě – a vzápětí k ponížené repríze, kdy se jeho bývalá přezíravost rozplyne.

Potupné ráno

Paradoxně autorův očistec čili léčebna coby kolektivní obraz pádu nemá takovou naléhavost jako soukromé peklo ústředního ztroskotance, zejména mezihra poté, co sebevědomě opustí ústav s pocitem abstinenta. Jeho otci stačí němý pohled – důvěrnosti se synem nahrává, že ho ztvárnil Alois Švehlík – stejně jako Taťjaně Medvecké v roli zlomené matky, z níž dýchá tichá bezmoc, když synovi věší na kliku tašku s objednanou lahví.

Úsměvy smutných mužů

60 %

Česko, 2018, 92 min

Režie: Dan Svátek

Předloha: Josef Formánek (kniha)

Scénář: Dan Svátek, Josef Formánek

Hrají: David Švehlík, Jaroslav Dušek, Ondřej Malý, Ivan Franěk, Marika Šoposká, Simona Babčáková, Jiří Maryško, Jaroslav Plesl, Michal Gulyáš, Taťjana Medvecká, Ha Thanh Špetlíková, František Černý, Anna Randárová, Rostislav Novák st., Marika Procházková, Radovan Král, Petra Nesvačilová a další

Streamovací služby: Netflix

Kinobox: 69 %

IMDb: 6.5

Nejvypjatější okamžiky přináší zdánlivá idyla šťastné rodinky na výletě, kdy člověk čeká, odkud přijde nový úder – a ráno s plačícím dítětem vedle otcovy potupné louže vypoví víc než efekty temných křídel a nočních můr. Nejdrsnější realita plus nejzpustlejší Švehlík dávají dohromady nejsilnější okamžiky.

Naopak je oslabují chvíle, kdy hrdina naplno pojmenovává svůj sebeklam a nachází naději; ač také odpovídá faktům, zavání příručkou. Deklamační mystika táhne podívanou dolů, pospolitost nahoru – včetně útoku na mříže ve stylu Přeletu nad kukaččím hnízdem. Pro a proti se střídají, až nakonec převáží lehký nadprůměr. I díky zajímavé muzice a podprahovému pocitu, že po filmu divák potřebuje skleničku. Spíš dvě. Ale rozhodně ne celou lahev.

Za scénou

Sledovat další díly na iDNES.tv