RECENZE: Wilsonov s Macháčkem a Dykem prohrál

I slibný projekt může tu a tam zklamat. Ale Wilsonov, který jde zítra do kin a na jehož tvůrčí zázemí by bez váhání vsadil celý svůj majetek i Harpagon, selhává až nečekaně a nevysvětlitelně.

První pravidlo filmařské profese zní – musím vědět, co chci sdělit. Wilsonov to neví. Slovy distributora si říká krimikomedie, ale začínal jako mysteriózní gotický román Michala Hvoreckého, od Marka Epsteina dostal podle lidí znalých jeho scénáře černý humor, jenž vyžaduje mrazivou tvář, a režii nakonec převzal Tomáš Mašín, tvůrce působivých výtvarných fantazií, k nimž však vůbec nesedí výsledná tónina smíchu. Což je pitvořivá lidová fraška.

Nedostižná Adéla

Historka z města, jež chce primátor po první světové válce přejmenovat podle svého přítele Woodrova Wilsona na Wilsonov, takže mu americký prezident na oplátku vypomůže specialistou FBI, který vyšetřuje sérii místních vražd, se mohla vyprávět různým způsobem.

Vážně, děsivě, melodramaticky, potrhle, romanticky, parodicky. Jen by si musela svou jasnou cestu vybrat a důsledně se jí držet. Vzorem tvůrců zůstává podle jejich slov komedie Adéla ještě nevečeřela, leč právě její jednolitou náladu Wilsonov neumí. Z působivého nočního hororu v úvodu, který nabudí očekávání temného morytátu s dobovou patinou jak z Jacka Rozparovače, uhne do sousedské taškařice s balkánským nádechem zmatečného nepořádku a se zástupem veledůležitých okresních packalů, který bohužel zavání ještě satirou.
Herci dali dohromady hvězdný tým, očividně však nevědí, kam patří – podle všeho každý do jiného kusu.

Agent v podání Jiřího Macháčka trousící moudra s přezíravostí amerického světáka a Vojtěch Dyk coby jeho zakřiknutý místní pomocník připomenou policejní tandem z cimrmanovské detektivky Rozpuštěný a vypuštěný.

Táňa Pauhofová hraje zamilovanou naivku v duchu Nadi Konvalinkové ze zmíněné Adély. Ostatní pak dodávají figurkářskou paletu, jíž by nepohrdly ani Babovřesky, od mocipánů přes patolízaly až po živé doplňky historických kulis.

Wilsonow

35 %

Česká republika, 2015, 115 min

Režie: Tomáš Mašín

Hrají: Vojtěch Dyk, Jiří Macháček, Táňa Pauhoufová, Jan Kraus, Stanislav Majer a další

Streamovací služby: Netflix

Kinobox: 42 %

IMDb: 5.4

Aby to nebyla „jenom“ legrace či „jenom“ krimi, hojně se pěstuje politika. Trochu se ryje do mužů na radnici, trochu do Maďarů, trochu do Masaryka, trochu do Ameriky. Velké spiklenecké finále s akčními prvky připomíná spíše recesistickou besídku – a celé to až zoufale nefunguje, nezabírá, nebaví ani nestraší, nedává smysl a nedrží pohromadě.

Proč vlastně, to je otázka, již si mohou jako horký brambor přehazovat producent s dramaturgem. Jednak se spěchalo a šetřilo, což se u dobové látky vyžadující vrcholnou stylizaci nemůže nevymstít, jednak chybělo čisté určení žánru.

Síla světla

Zábavná přízračnost pod praporem módní poetiky Tima Burtona? Proč ne. Bláznivá, čistě domácká féerie a la Trhák? Proč ne. Ale rozhodnutí rozplizlé do ztracena „někde mezi“ vedlo k prostému nasnímání a zřetězení jednotlivých výjevů, obrazů, situací a skečů bez vývoje i vzestupu, jako by se na velkém plátně odehrával malý kabaret. Člověk přihlíží jedné mezihře, druhé mezihře, čeká, kdy konečně přijde to hlavní, a najednou je konec.

Přitom však existují skutečně filmové okamžiky, které estrádní kletbu Wilsonova všemi silami popírají, zejména práce kameramana Martina Štrby se světlem. Zálibně, rafinovaně „vymazlené“ záběry bohužel narážejí na okolní mantinely, tedy na jalové dialogy, o dětinském řešení zápletky nemluvě. A v takovém balábile už vůbec nerozhoduje, jestli se některé prvky dotýkají skutečných faktů z historie Československa.

Bizarní? To nestačí

Ano, pro ukrácení dlouhé chvíle ještě zbývají hlášky. Třeba „Maďarský černoch – apokalypsa nastala!“ Případně „Máte tu rychlejší udavače než CIA.“ Nebo „Ve Státech už negra neseženeš.“ Pár vtipů se urodí při vymítání ďábla, několik milých průpovídek se dostaví v mučírně. Jenomže s nimi i bez nich by byl Wilsonov stejný, tedy stejně bezradně a úmorně nijaký.

V každém případě však může i čestně prohraná bitva splnit jednu všeobecně prospěšnou úlohu. Ukazuje totiž naprosto krystalicky, že bizarnost, tedy hlavní firemní vývěska Wilsonova, není samospasitelná, natož aby určovala kvalitu.
Wilsonov je bizarní. Ale hlavně bizarně nefunkční.