RECENZE: Sportovec, šílenec, nebo šoumen? Maroši slaví každý den

Dokument Ten, co slaví každý den se hraje spíš v menších místních sálech, ale mívá plno a byť trvá jen málo přes hodinu, fanoušci jej hodnotí výš než hollywoodské velkofilmy. Vládne mu totiž extrémní sportovec Michal Maroši a vlastně celá generace frajerů či šílenců; jak je kdo vidí.

Snímek režiséra Martina Vrbického, který se na sportovní tematiku specializuje, trochu připomíná nadšeneckou náladu projektu King Skate, věnovaného tuzemských počátkům skateboardingu.

Maroši a jeho kolegové vyznávají obdobný adrenalin. Laicky řečeno, extrémní biker je borec, který na horském kole sjíždí ze skal, skáče přes rokliny a přidává efektní parádičky na způsob zábavné exhibice.

Sám titulní hrdina však účinkuje pouze v prologu stylizovaném v nadsázce jako reklamy s tvrdými chlapy, což vytvoří roztomilý kontrast k dobové publicistice o „cyklisticky hladové mládeži“.

Jeho portrét se skládá z výpovědi jiných. Včetně Marošiho manželky, která přizná rozchod – „cestoval sám, nikdy jsme neměli rodinnou dovolenou“ – a posléze obnovené soužití, nebo Evy Adamczykové, jež je autorkou několika výstižných postřehů i charakteristik.

Velkou výhodu dokumentu představují bohaté obrazové archivy od prvních dětských vítězství až po bujaré večírky v dospělosti. Nechybí ani zmínka 90. let, kdy se zapletl s drogami: „Zaujal mě na plovárně, byl jediný úplně bílý; právě ho pustili z vazby,“ vzpomíná manželka.

Podmíněný trest vzal Maroši podle přátel jako varování a horské kolo jako výzvu, třebaže v počátcích disciplíny, bez potřebného vybavení, připomínají záznamy drsnou grotesku plnou krkolomných pádů.

Ten, co slaví každý den

65 %

Režie Martin Vrbický

Ale vyhrával. „Vždycky na hraně, vždycky naplno, v životě i ve sportu,“ popisují kamarádi Marošiho chování. Současně padne výraz „punk na horském kole“, neboť nahé zadky a pařičské průšvihy připomínají spíše happening, show, životní styl spojovaný s čerstvě nabytou svobodou.

Právě nostalgie po časech, kdy průkopnické bikery nesvazovali žádní trenéři, sponzoři ani životospráva, se spolu s ukázkami z bujarých akcí dostává do lehce únavné smyčky; „devadesátky“ jsou zkrátka nepřenosné.

Ale když se přidají unikátní záběry z vrcholného závodu v Utahu, kdy se nad akrobacií jezdců tají dech, a Marošiho hrdost po úrazu „mám sedmadvacet stehů, to nikdo jiný nemá“, dává trojúhelník doby, komunity a sólisty smysl nejen podporovatelům, kteří na film v internetové sbírce přispěli.