Letošní Chinese Downhill se jel za jarních teplot. Jak podmínky na trati ovlivnily závod?
Hodně lidí řešilo počasí vzhledem k předpovědi, která byla velmi frustrující, protože na celý týden slibovala trvalý déšť, což se také naplnilo. Jen v sobotu se mávnutím kouzelného proutku vyjasnilo. Počasí samozřejmě ovlivnilo stav trati, která je každý rok trochu jiná. Zatímco loni jsme jeli po ledu, letos nám Krakonoš nadělil jarní břečku. Ale právě nevyzpytatelná a pokaždé jiná trať dělá z Chinese Downhillu originální závod.
Neuvažoval jste, že by se závod kvůli podmínkám zrušil?
Ani sekundu. Všechno jsem to hodil za hlavu a neřešil, protože počasí neovlivním a vím, že bikeři mají tvrdé jádro a jsou schopni závod odjet za jakýchkoli podmínek. Tím pádem jsem do Špindlu odjížděl vyklidněný a smířený se situací. Den předem se nakonec předpověď změnila a bylo zřejmé, že v sobotu pršet nebude a navíc bude teplo.
Hlídat tepovku
Jak náročná byla trať?
V hlubokém sněhu bylo prakticky nemožné dostat se do cíle bez pádu. Dokonce i já jsem lehnul jak v kvalifikaci, tak ve finále.
Co vám pomohlo k vítězství?
Hlavní bylo nezahltit se od startu, což se mi stalo v první jízdě. Šel jsem do toho naplno a celou jízdu jsem měl problém dostat se zpátky do normální tepové frekvence. Vzhledem k tomu, že se ke kolům sprintovalo v mokrém sněhu, nebyl problém dostat se na tepovku až 200 za minutu. V takovém stavu se zakyseluje organismus, takže člověk ztrácí koncentraci a dělá chyby. V první jízdě jsem měl navíc v přilbě mikrofon a očekávalo se, že budu jízdu komentovat. Až v cíli jsem zjistil, že jsem ze sebe vypravil tři slova a dalších dvacet minut se z toho sbíral.
Do finále jste šel s jinou taktikou?
Podruhé jsem se snažil start nepřepálit. Držel jsem se mezi první desítkou a snažil se číst stopy a přitom přemýšlel, kudy pojedu a jakou rychlost zvolím. Volba špatné stopy vedla k tomu, že se člověk zabořil předním kolem až po vidlici a letěl přes řídítka. Právě tyhle chyby znamenaly obrovskou ztrátu. Snažil jsem se hlubokým sněhem proplout jako vlnami v rozbouřeném moři. Až na posledním hanku jsem zariskoval a s vědomím, že v nejhorším spadnu do měkkého, jsem pustil brzdy a dovolil si skočit. Vyšlo mi to, a předjel jsem tak Tomáše Slavíka, který právě bojoval s našim mladým nadějným freestylistou Filipem Vokurkou.
Na diváka to působí, že hromada lidí jede dolů po sjezdovce hlava nehlava. Jak se v takových podmínkách „čte ve sněhu“?
Mám už něco naježděno, takže si v terénu dokážu číst jako v mapě. Dívám se daleko dopředu a vybírám si místa, kde nejsou boule a hluboké koleje. Můžou to být klidně ledové plotny, protože vím, že na nich se zrychluje. Stejně tak si plánuji ideální stopu pro průjezd zatáčkou. Je to jako v Super G na lyžích.
Jaké pocity jste zažíval v cíli?
Mnohem lepší než v kvalifikaci, kdy jsem to přepálil a dole jsem si myslel, že umřu. Ve finále jsem to až do cíle ukočíroval v klidnějším tempu a tím, že jsem si vytvořil velký náskok, jsem si poslední rovinku už spíš užíval. Finálová jízda mi sedla.
Rozhodovala volba plášťů?
Myslím, že v těchto podmínkách spíš rozhodovaly zkušenosti a taky trochu štěstí. Jsem rád, že všech tři sta účastníků dojelo ve zdraví a už teď se těším na jubilejní desátý ročník.
