RECENZE: Troškova Strašidla opisují. Navrch retro, uvnitř nic

Novinka Zdeňka Trošky Strašidla je vkusnější než jeho Babovřesky či Kameňáky, dokonce našla i pár skutečných herců. Ale pořád působí ušmudlaně jako „ze sekáče“ čili z druhé ruky. Opisuje a šetří.

Co do kvality mají Strašidla, jež právě vstoupila do kin, nejblíže k duchaprázdnému sitkomu Mazalové líčícímu soužití hradních strašidel s moderní rodinou. Opisují však od slavnějších značek – a některé dokonce v dialogu zmiňují.

Základ si berou z filmu Jak utopit doktora Mráčka včetně dvou romancí: víla uhrane úředníka, jenž klanu hrozí vystěhováním, a zralejší dámu si oblíbí dvorný vodník, který zosobňuje jednu z malých radostí. Jiří Dvořák ho totiž hraje s elegantní nadsázkou bez pitvorné křeče, naopak Sara Sandeva coby víla, pokud se právě trikově nevznáší, je výrazově toporná – což platí o většině hereček krom Anny Polívkové a lehce operetní Terezy Bebarové.

Dále Strašidla vykrádají Addamsovu rodinu, ale její jedinečný znak, tedy kouzelně černou dekadenci, upoceně zradí. Jako pod praporem budovatelských báchorek strašidla objeví, kterak je krásné v lidském světě pracovat, milovat a chodit do školy.

Třetí zjevný odkaz tvoří Dívka na koštěti, již připomíná zejména čarování mezi školáky – po Dvořákovi to je díky dětem druhý nejpříjemnější prvek. Ale vůbec nejlepší jsou starosvětská kouzla, jimž potomci Oldřicha Lipského s rozkoší vnutili klasické triky v kameře či stylizaci tajemných hradů; jaká úleva od všudypřítomného digitálu!

Strašidla

40 %

Česko, 2016

Režie: Zdeněk Troška

Scénář: Marek Kališ, Jiří Kos, Zdeněk Troška

Hrají: Karel Dobrý, Matěj Hádek, Petr Nárožný, Jiří Dvořák

Jenže chybí to hlavní: Miloš Macourek. Scénář je pustý, odvozený, prvoplánový, bez hlášek, jež by vešly do dějin, bez rafinovanosti. Ani lahvičky s lektvary nezamění, ani (ne)smrtelnost neřeší.

Zcela mimo žánr probírá znásilnění, do kuchyňské satiry upadá žvaněním „lidi se dnes nebojí strašidel, ale politiků“. A sponzorská přesila – uřvané rádio, dětská svačina, firemní úbor Petra Čtvrtníčka – vyloženě volá po nové výuce filmových škol, jak zacházet s product placementem.

Obchodně představují Strašidla chytrý tah nostalgické hry na retro, těží totiž z pamětnického hladu po tradici nejen pohádkové. Jenže na rozdíl od ní prodávají jen laciný obal, osobitosti nemají ani za mák, počínaje příběhem a konče pár takty z Angeliky.