RECENZE: Scorsese v Mlčení kouzlí obrazy, ale spotřebuje příliš slov

Špatné filmy režisér Martin Scorsese netočí, dlouhé ano. Obojí platí i pro jeho novinku Mlčení, která podle Amerického filmového institutu patří k dílům roku, ale na Oscara má šanci jen kameraman Rodrigo Prieto.

Liam Neeson ve filmu Mlčení | foto: Magic Box

Stejnojmennou knihu vydanou též česky napsal japonský autor Šúsaku Endó a její tamní přepis nazvaný Ticho vznikl roku 1971. Scorseseho verze se tedy znovu vydává do Japonska poloviny 17. století, kde se křesťanství krutě trestá.

Mladí portugalští jezuité, které hrají Andrew Garfield a Adam Driver, tu hledají svého učitele, údajného odpadlíka od víry v podání Liama Neesona, a hlavně začínají pochybovat o svém poslání, jestliže je brutálně utápěné v krvi nevinných.

Brutality se Scorsese vskutku nebojí, vynalézavá rafinovanost trýznitelů zraňuje o to více, že ji režisér inscenuje ve výtvarně naléhavých obrazech. Ať už křesťany mučí vařící vodou v oparu nad horkými prameny, či s hlavou v jámě, vláčené bezhlavé tělo zanechává rudou stopu na bílém písku, muže na křížích pomalu ubíjí příliv nebo se bezmocní věřící upalují svázáni v rohožích, výjevy se ostře zarývají do paměti.

Avšak důmyslná ukrutnost činů stojí u Scorseseho až v druhé řadě, na první místo staví lidskou pochybnost – podobně jako ve svém nedostižném Posledním pokušení Krista. Podstatu Mlčení totiž tvoří morální disputace, nakolik kněz nese vinu za utrpení těch, kdo ho následují. Neboť místní inkvizitor opakuje – Na vesničanech nám nesejde, necháme je žít, když ty se zřekneš víry; zabíjí je tvoje pýcha, tvoje marnivost.

Silné dilema bohužel trpí jednak právě slovním opakováním, neboť je nekonečně omílá i Garfieldova postava vypravěče, jednak jeho hereckou stylizací až reklamně fešného světce, jenž sám sebe projektuje do podoby Ježíše, kterého Willem Dafoe v Posledním pokušení Krista hrál stokrát účinněji.

Mlčení

Režie Martin Scorsese, hrají Andrew Garfield, Adam Driver, Liam Neeson

Hodnocení: 65 %

Zkrátka Mlčení přináší podívanou spíše úctyhodnou než strhující; zajímavou historicky, fakticky, filozoficky i výtvarně, ale přespříliš epickou. Mexický rodák Prieto, s nímž Scorsese točil už Vlka z Wall Street, si s režisérem zjevně rozumí, apokalyptickou nehostinnost vtěluje do působivých obrazů, kdy takřka čaruje s mlhou, s bárkou na šedém moři, s pochodní v temné jeskyni, se všudypřítomnou náladou strachu, která činí smyslový zážitek takřka fyzicky nepříjemným.

Jenže ke každému dění zprostředkovanému mistry řemesla přidává Mlčení komentář, jenž sdělení nerozvíjí, pouze kopíruje. „Ve dne se skrýváme, po nocích vykonáváme své poslání,“ přidává monolog zbytečnou vysvětlivku ke scénám pokoutních zpovědí či křtů. I zábavné detaily jako bezelstný dotaz domorodců, jestli po kněžském požehnání už jsou v ráji, vedou k dalším teoretickým debatám, jak a zda vůbec jsou Japonci schopni křesťanství nejen přijmout, nýbrž i pochopit.

Scénář, který s režisérem psal autor Scorseseho Gangů New Yorku Jay Cocks, obsahuje řadu zjevných evangelických odkazů: k Petrovi, jenž Ježíše třikrát zapřel, k Jidášovi, který jej zradil, a to v postavě místního průvodce kněží, již skvěle ztvárnil Jósuke Kubozuka.

Kdykoli však dojde na souboj tezí víry, od buddhisty přes inkvizitora po Neesonova hrdinu, trpí Mlčení pocitem, že každý argument musí několikrát dopodrobna opsat, aby se divák v duchovní látce neztratil. Paradoxně však právě pro svou vykladačskou důkladnost může látka ztrácet diváka.