RECENZE: Tři Sametoví teroristé školí své nástupce. Uměle

Sametoví teroristé mají diváckou cenu z Berlína. Gratulujeme. Ale říkat jim dokument nelze. Rebely totality totiž strkají autoři filmu do aranžovaných situací.

Stano, Fero, Vladimír. První zkusil vyhodit do povětří tribunu před prvomájovou slávou. Druhý poslal bombu na okresní vedení strany a plánoval atentát na Gustáva Husáka. Třetí pomocí trhaviny rozbíjel stranické vývěsky a ze vzduchu šířil letáky. Všichni nenávidí komunisty, všichni skončili ve vězení a nyní se představují ve filmu Sametoví teroristé.

Sametoví teroristé

50 %

Slovensko, 2013, 87 min

Režie: Peter Kerekes, Ivan Ostrochovský, Pavol Pekarčík

Hraný dokument vzešel z dílny tří slovenských režisérů, Petera Kerekese, Pavola Pekarčíka a Ivana Ostrochovského, a daří se mu na zahraničních festivalech, kde zjevně oceňují jistý druh zábavné bizarnosti. Ovšem bizarnosti umělé, a v tom je háček. Protože Sametoví teroristé skutečnost nezaznamenávají, nýbrž inscenují: tehdy i nyní.

"Žiju sám a je mi dobře," tvrdí Stano, ale zjevně mu tak báječně není, protože vyhledává seznamku. A právě rozpačité trapasy při setkáních se stejně osamělými ženami tvoří jednu klíčovou část mužova portrétu; druhou debaty s jeho kamarády o lásce i politice. Svůj pokus o zničení prvomájové tribuny glosuje jen krátce, s nadhledem, až jedné z nápadnic jej nakonec předvede názorně. Samorost, kterého filmaři postrkují jeho vlastním soukromím.

Tvůrčí schválnost

Podobně je na tom Fero, jenom s tím rozdílem, že svou "záškodnickou" činnost odvypráví pro změnu vlastním synům. Předvádí, jak trénoval útěk, jak pracoval s náložemi, jak svou tehdejší přítelkyni, kterou marně hledá, využíval coby spojku. A kterak se pokusil - až sladce naivně jako z bondovské parodie - na dovolené v Jugoslávii navázat kontakt se západním odbojem. V téhle povídce nejlépe "hrají" zjevně otrávené děti.

Závěrečné epizodě vládne český disident Vladimír Hučín, který si tu vybral nejvýraznější díl vlastní exhibice. Jestliže Stano zasvěcuje svou případnou partnerku a Fero předává zkušenosti potomkům, pro Hučína film připravil už plně umělý půdorys, dril mladičké následovnice, kterou si vybral na konkurzu z několika dívek. Běhá s ní, cvičí s ní, střílejí na busty Gottwaldů, probírají výrobu výbušnin - a dívka přijímá podivínskou hru nakonec přirozeněji než její učitel.

Ovšem z celé donkichotské stylizace "teroristů", kteří nikomu neublížili, zjevně trčí, že jejím jediným motivem byla snaha po originalitě, odlišnosti, prostě tvůrčí schválnost. Předem připravované situace s aktéry v rolích herců sice mohou bavit, ale vypovídají mnohem více o režisérech nežli o lidech, kteří stojí před kamerou a svou kuráž si za totality tvrdě odseděli.