FILMOVÝ GLOSÁŘ: Němá Sněhurka poráží výřečné politiky i písařky

Od nejtišší k nejhlučnější, od nejlepší k nejslabší vede spirála tří evropských komedií, které vstoupily do našich kin. Všechny si vybraly žánrové retro a žádná z nich není vyloženě k popukání.

Sněhurka: Jiný příběh

65 %

Kinobox: 71 %

IMDb: 7.5

Nevšední verze pohádky bratří Grimmů o víkendu získala deset španělských výročních cen zvaných Goya a není se čemu divit: stylová pocta černobílé němé éře musí členy filmové akademie těšit ještě víc než labužnické diváky.

Režisér Pablo Berger měl jedinou smůlu, že projekt chystal osm let - až ho loni předběhl shodný francouzský nápad, oscarový vítěz The Artist. Závody v rychlosti však nic neubírají na půvabu historky, v níž se osiřelá hrdinka týraná macechou dá ve stopách otce na býčí zápasy, po boku trpasličích toreadorů.

Pamětnicky laděné obrazy včetně mezititulků střídají přízračnost typu Kabinetu doktora Caligariho, jímavé okamžiky a černý humor včetně zábavné hry s drůbeží; s pidimuži pak přichází dobové kočovné obludárium. Je to sice spíše hravá variace než vážně míněný příběh, ale úlevný požitek z podívané beze slov tu ještě násobí španělské rytmy, zejména flamenco.

Láska všemi deseti

55 %

Úsměvná francouzská romance se odehrává o dobrých čtyřicet let později nežli nápaditá Sněhurka, ale svým obsahem i podobou vypadá naopak starší. Připomíná salonní prvorepublikové veselohry s jejich bezděčným kouzlem staromódního naivismu, včetně toho hereckého.

I zápletku jako by film přepsal z dávných románků pro paní a dívky: hrdinka prchá před maloměstským údělem za vytouženou prací sekretářky, leč uznání a snad i srdce svého šéfa si musí vybojovat v soutěžích rychlopsaní.

A to je na filmu nejzajímavější, neboť hluk rachotících strojů vyrábí třicítka přebornic z Česka; jinde tolik zručných písařek producenti nenašli. Bohužel zůstávají v pozadí romance, jíž vládne operetní krasavec Romain Duris a snaživý diblík v podání Déborah Francoisové.

Královský víkend

50 %

Jestliže se Láska všemi deseti zhlédla v domácké patině televizních začátků, přiznává to alespoň na rovinu už od stylizace úvodních titulků. Ovšem od britské retrokomedie líčící, kterak roku 1939 americký prezident Franklin D. Roosevelt hostil britský královský pár, člověk podvědomě čeká mnohovýznamovou jiskřivost Královy řeči. Dostane však přelyrizované vzpomínky prezidentovy důvěrné přítelkyně, jejíž vypravěčský komentář patří do deníčku, nikoli na plátno.

Tu a tam sice padne vtip a Bill Murray v prezidentské roli si připisuje veškeré zásluhy na míře snesitelnosti vybledlé citové pohlednice. Nicméně nebýt zajímavých zákulisních detailů státnického protokolu, ani skvělý herec nominovaný za svůj výkon na Zlatý glóbus by neudržel kino v bdělém stavu.

Královský víkend se dá popsat jako soubor tří velkých U: ušlechtilé, usedlé, unylé. Což je v britské komedii asi stejně vzácné jako slušné slovo v Babovřeskách