RECENZE: Stačí pár minut a víme. Oscara má dostat Králova řeč

Je báječné, když člověk vidí film, o němž si může říct: líp už to snad nejde. Favorit oscarové soutěže, komorní historický snímek Králova řeč, přesně tenhle pocit umí vyvolat. Mezi ostatními nominovanými filmy září jako kometa a jestli ji akademici přehlédnou, vládne v Hollywoodu opravdu velké temno.

Králova řeč je takový malý britský zázrak. Natočil ho relativně neznámý režisér, kterého až dosud živily hlavně televizní hry a seriály (kvalitní, nutno dodat). Navíc za peníze, jež by hollywoodským produkcím nestačily pomalu ani na catering.

Králova řeč

100 %

Británie / 2010 / 118 minut

Režie: Tom Hooper

Hrají: Colin Firth, Geoffrey Rush, Helena Bonhamová Carterová, Guy Pearce

Kinobox: 84 %

IMDb: 8.0

Je samozřejmě těžké říct, zda byly na začátku plány režiséra stejně skromné jako projekt sám, každopádně nejde o film, z něhož by oscarové ambice stříkaly na všechny strany (jako třeba z Černé labutě).

Velké události přes malé věci

Nikdo už se nedoví, jak by to dopadlo, kdyby si filmu v listopadu minulého roku nevšimla porota podporující britskou nezávislou tvorbu a neudělila mu pět cen BAFTA. Takhle však následovala dlouhá série více méně jednoznačných vítězství, jimž vždy (!) vévodilo jméno představitele hlavní role Colina Firtha. Nyní je z nevtíravě geniálního britského dramatu světový hit a držitel největšího počtu oscarových nominací. Nejvyšší čas rozklíčovat, v čem tkví jeho kouzlo.

Jací jsou největší soupeři Královy řeči?

Přečtěte si recenze na filmy s největším počtem nominací na Oscara

127 hodin Dannyho Boylea (90 %)

Opravdová Kuráž Joela a Ethana Coenových (80 %)

Černá labuť Darrena Aronofského (80 %)

Fighter Davida O. Russela (70 %)

Hlavním trumfem "koktavého krále" (jak se snímku zvyklo v médiích přezdívat) je, že umí být intimní a lidský, i když mluví o zcela neintimních, člověka přesahujících věcech. Velká společenská témata podává jako osobní drama jedince, aniž by se přitom ztratil jejich přesah. Ba právě naopak. Vždyť co může být obyčejnému člověku vzdálenější než královská rodina a její život tolik nepodobný tomu našemu.

Thomas Hooper společně se scenáristou Davidem Seidlerem a hercem Colinem Firthem nicméně dokázali "zařídit", aby nás osud panovníků zajímal. Víc než to: problémy britského následníka trůnu, kterého trápí nejen vada řeči, ale hlavně strach z jakékoli společenské zodpovědnosti, prožíváme natolik intenzivně, že jsme na konci vyčerpaní skoro jako on.

Král (Colin Firth, uprostřed) by památný válečný projev nepronesl, kdyby mu nepomáhala jeho žena (Helena Bonham Carterová) a logoped (Geoffrey Rush)

Colin Firth, jenž vévodu z Yorku a následně i krále Jiřího VI. hraje, se navíc nespokojil pouze s mechanickým předstíráním koktání. Kořeny této vady bývají hluboké a Firth je také takto modeluje.

Když lapá po dechu, aby ze sebe vydoloval aspoň jednu počáteční hlásku, máme pocit, že se dusíme s ním. Žádná koktací parodie á la Luděk Sobota se tentokráte nekoná. To, co předvádí Colin Firth, je zápas o život. Ostatně když o přístupu ke své roli mluvil na festivalu Berlinale, přirovnával stav zadrhávajících lidí k tomu, co prožívají tonoucí. Nemohl to vyjádřit přesněji. (více zde)

Pohádky ano, projev ne

Colin Firth je jednoznačně alfou i omegou Hooperova snímku. Způsob, jakým si umí pohrát se slovy a dialogy, fascinuje; o mimice tváře ani nemluvě. Úplně stačí vidět úvodní němohru, již předvede ještě coby vévoda na stadionu ve Wembley.

Kamera ho zabírá ve velkém detailu přes obrysy kulatého mikrofonu, do nějž má přednést projev k publiku. Obličej mu střídavě brunátní a rudne, vypoulené oči zděšeně těkají po ploše. Vždy, když pootevře ústa v naději, že něco řekne, jakási vnitřní síla mu v tom zabrání. Stojí, třese se, zoufale sleduje napjaté výrazy v hledišti. Jednou ho vyruší ržání koně, podruhé nervózní zakašlání. Když pak kýžené slovo po slabikách vykoktá, vrátí mu ho nemilosrdná ozvěna v obludném zmnožení.

Projev ve Wembley: stačí vidět úvodní scénu a víme, že Colin Firth Oscara dostat musí

Scéna čítající sotva pár minut přitom není ani zesměšňující, ani přehnaně dramatická: je civilní a autentická, tedy přesně taková, jaká má být, aby nás pro hrdinu získala.

Nutno podotknout, že Královu řeč zdaleka nedělají jenom Colin Firth a jeho koktání. Ostatně ani by nemohly: ve filmu se vyskytuje mnoho scén, kde Bertie (jak budoucího krále familiárně tituluje jeho logoped Lionel Logue v podání Geoffreyho Rushe) mluví téměř plynule. Zadrhávání ho trápí, jen když pocítí vnější tlak.

Zatímco pohádky vypráví svým dcerám bez většího problému, jakmile má říci něco mimořádného (a okolí mu tu mimořádnost, nedejbože, zdůrazní), nervy začnou pracovat a zavládne ticho. Panické ticho. Člověk vychovávaný k absolutní dokonalosti a poslušnosti v dusivém prostředí královského dvora totiž nevěří ve vlastní schopnosti. Jeho terapeut to definoval přesně: "Bojí se překročit svůj stín. A přitom by toho mohl tolik dokázat!"

Siamská dvojčata

Mimochodem postava zmíněného logopeda je dalším neodmyslitelným prvkem mozaiky, z níž je poskládáno Hooperovo mistrovské dílo. S jistou nadsázkou by se dalo říct, že Firth a Rush jsou jako siamská dvojčata: výkon jednoho by byl bez toho druhého poloviční.

Delegace k filmu Králova řeč na Berlinale (uprostřed herci s režisérem Hooperem)

Dialog v jejich podání zní jako operní árie: jeho linky se střídají i doplňují, souzní v akordech, jež rytmizují zvonivými pointami. Logue coby australský přistěhovalec a ochotnický herec suše glosuje vše, co se týká království a britské společnosti a vůbec ho netrápí, že posluchačem je Jeho Výsost. Oslovuje ho výhradně Bertie a kdykoli má Jeho Výsost záchvat povýšenectví, usadí ho podle hesla "V ordinaci jsou si všichni rovni."

Absolutní absencí respektu ke královskému majestátu dohání Logue vévodu k nepříčetnosti. Když při nacvičování korunovace otestuje svou neurozenou zadnicí královský trůn, pokoušejí se o "Bertieho" mdloby. "Vždyť sedíte na místě, které náleží mým předkům," vyhrkne na Loguea. "Opravdu? No, já ale žádné nevidím," konstatuje lékař pobaveně. Není to od něj přitom žádná samoúčelná provokace, ale regulérní součást jeho "protinožské" terapie. Úspěšné protinožské terapie.

Báječná Helena

Herectví fungující na principu zrcadlení uplatnil Hooper na všech postavách. Abychom se dozvěděli, jak se král cítí, nemusíme ho nutně vidět nebo slyšet: mnohdy řekne mnohem víc výraz v tváři někoho dalšího, například jeho ženy. Po zpackaném projevu ve Wembley se v jejích očích mísí účast i vědoucí zklamání, po úspěšné finální řeči k zemi naopak hrdost, úleva a láska.

Ideální manželka: ženu, jakou hraje Helena Bonham Carterová, by chtěl každý muž

Helena Bonham Carterová hraje svou Alžbětu, budoucí královnu-matku, s pokorou a citem. V každém jejím pohledu i gestu je moudrost, láska a konejšivý klid. To ona pro manžela vyhledává logopedy ve špinavých čtvrtích Londýna. To ona s ním absolvuje bizarní terapie, to ona Bertieho zvedne pokaždé, když nemůže dál. Coby praktická žena a ochránkyně rodinného krbu přesně ví, co v které situaci říct, zároveň se však nikdy nezpronevěří vlastní důstojnosti.

Decentní, precizní a přitom neuvěřitelně přirozené herectví Heleny Bonham Carterové zapadne do rafinované skládačky Rush – Firth jako poslední, leč nepostradatelný kousek puzzle. Dokonalost sama.

"Trojrozměrný" zážitek

U filmů, jimž dominují výrazné herecké osobnosti, se už tak nějak automaticky předpokládá, že budou převážně dialogové. Obzvláště britské filmy mají pověst "spíše nefilmových" kousků. Ať už je to jakkoli, Hooperův snímek z něčeho takového nemůžeme obviňovat ani v nejmenším.

Důkazem přitom nejsou jen scény, jež si o pozornost říkají samy (divácky vděčná střihová sekvence nejroztodivnějších terapeutických postupů, v níž za doprovodu hudby hlavní dvojka skáče, cvičí, válí sudy, tančí, nadává, řve a dokonce i zpívá). O tom, že Hooper řemeslo víc než ovládá, svědčí i vynalézavé použití technik, které podporují emocionální efekt detailů.

Colin Firth. Na jeho výkon v Králově řeči nezapomeneme

Střih tak dokonale komunikuje s hudbou Alexandra Desplata, která se pohybuje ve škále od poťouchle komentujících trylků přes nostalgické rozjímání až po velkolepý orchestrální motiv doprovázející silné historické okamžiky.

A perfektní je také práce s kamerou. Když je Albert nervózní, sleduje to, co k jeho nervozitě vede. Když se cítí opuštěný a bezmocný, přenáší jeho pocity na nás. Možná to zní jako zbytečné upozorňování na postupy, jež se ve filmu běžně používají, Hooper však díky nim dává filmu další rozměr.

Někteří kritici Králově řeči vyčítají, že traumata jedince nadřazuje traumatům lidstva. Jinými slovy, že je příliš osobní tam, kde má být společensky zodpovědná. Pravda je však přesně opačná. Když totiž svět vnímáme spolu s hrdinou přes hrozivě obří kostru mikrofonu, svírá se nám hrdlo mnohem víc, než kdyby nám kolem hlavy vybuchovaly 3D granáty.