Na prestižní cenu Americké filmové akademie jste nominovaný už podruhé. Co na to říkáte?
(mlčení a smích) Zeptejte se raději režiséra.
Budeme se tedy věnovat filmu, za který jste nominován. Týká se britské monarchie. Změnil se nějak váš postoj vůči ní?
Asi bych to nenazýval přímo změnou, spíš jsem začal o tomto tématu víc přemýšlet. Dřív jsem se na britskou královskou rodinu a její život nijak nesoustředil, měl jsem jen velmi povšechnou představu o tom, co se v historii odehrálo. Věděl jsem o abdikační krizi, o tom, co v souvislosti s Jiřím VI. následovalo. Slyšel jsem o koktání, o jeho nechuti být panovníkem, ale tím jsem končil. Jiří byl pro mě taková nezřetelná silueta z historie.
Cenu BAFTA už za Královu řeč Colin Firth dostal, o Oscara se má teprve utkat. Největším soupeřem je Jeff Bridges s filmem Opravdová kuráž. Na snímku vpravo je Firth s režisérem Královy řeči Hooperem a kolegyní Helenou Bonham Carterovou, kteří společně s ním navštívili 61. Berlinale.
A teď?
To, co jsem se o něm díky filmu dozvěděl, proměnilo siluetu v člověka z masa a kostí, v individualitu, k níž chovám velký respekt. Nenapadlo mě, že zrovna k téhle postavě získám téměř láskyplný vztah. A co se týče historického období, v němž se film odehrává... Vyšla o něm spousta knih, natočilo se hodně dokumentů, zkrátka je to slavná etapa. Tím spíš mě potěšilo, že si z ní režisér vybral méně reprezentativní příběh někoho, kdo svádí těžký boj a zaměřil se pouze na něj. Je to osvěžující přístup.
Jak jste se jako představitel krále s vadou řeči učil koktat?
Problém je, že sice existuje řada specialistů, kteří vám vady řeči pomohou odstranit, ale neovládají opačný proces, nenaučí vás mluvit nesprávně. Měli jsme skvělého hlasového poradce, ale jeho úkolem nebylo dávat mi lekce koktání. Stejně tak má sestra sice pracuje jako logopedka, ale zrovna se zadrháváním zkušenosti nemá. Jinými slovy nikdo mi nemohl pomoct, byl jsem na ten úkol v podstatě úplně sám.
Jak jste si poradil?
Poslouchal jsem scenáristu Davida Seidlera, který taky zadrhává, a dokáže proto dokonale popsat pocit, který tuto vadu doprovází. Přirovnává ho k tomu, co prožívá topící se člověk. A pak jsem samozřejmě hodně studoval nahrávky skutečného Jiřího VI. Nejdůležitější ale bylo, abych celý jeho problém zvnitřnil. Věděl jsem, že jen koktání samo o sobě nebude fungovat, dokud mu nedodám fyzičnost, prožitek, osobní rozměr. V hlavě Jiřího VI. se odehrávalo něco jako boxerský zápas a já věděl, že musí být slyšitelný.
Neměl jste pak problém vrátit se k normálnímu způsobu řeči?
(smích) Je fakt, že můj projev byl po skončení natáčení ještě méně plynulý než obvykle. Nemyslím si ale, že by to mělo co do činění s koktáním v roli. Taková je prostě moje osobní dispozice.
Jak probíhala spolupráce s vašimi kolegy, Helenou Bonham Carterovou a Geoffreyem Rushem?
Když scénář, režisér a herci dohromady souzní, stanou se závislí jeden na druhém. V dobrém slova smyslu: nikdo nemusí nikomu nic vysvětlovat, prostě jen intuitivně reaguje na své kolegy a využívá jejich energie. Měl jsem to tak s Geoffreyem, s nímž jsem byl opravdu hodně sladěný, jako bychom surfovali na stejné vlně. A měl jsem to tak i s Helenou. Z filmu tak můžete cítit jistou dynamiku, která mezi námi fungovala a která může za to, že film působí, jak působí.
Vlevo s Helenou Bonham Certerovou v Králově řeči, uprostřed ve své zatím poslední oscarové roli z filmu Single Man a vpravo jako Mark Darcy aneb "muž se sobem" z Deníku Bridget Jonesové
Můžete být, prosím, konkrétnější?
To, co považujete za výkon jednoho herce, je ve skutečnosti efekt reakce jeho kolegy. Například scéna z Wembley má sílu sama o sobě, ale největší emocionální zásah, opravdovou ránu přímo do srdce dostanete, až když skončí a ukáže se tvář královny. Je to pár sekund, ale řekne víc než všechno předchozí.
Co bylo na vaší roli nejtěžší?
Z látky, která má tolik jemných linií a vrstev, těžko vyberete jenom jednu. Osobně jsem měl asi největší strach z popisu králova dětství, respektive škod, které na něm napáchalo. Věděl jsem, že tam ta informace v nějaké formě zaznít musí, ale děsilo mě, že můžeme snadno sklouznout k sentimentalitě a ta zničí všechno, co jsme tak složitě stavěli.
Evidentně se tak nestalo. Jak jste to dokázali?
Souhlasil jsem, že Jiřího dětská traumata do děje zařadíme, protože souvisejí s jeho aktuálními dramaty, ale dlouho jsem se bránil tomu, abych je musel sdělovat zrovna já. Chtěl jsem se vyhnout sebelítosti, takovému tomu "poslechněte si, co jsem, já chudáček, zažil." Nikdo jiný to ale vyprávět nemohl, tak jsme se se scenáristou i režisérem aspoň hodně soustředili na to, abychom tragiku vybalancovali humorem a ironií. Byla to dřina, ale vyplatila se.
