RECENZE: Po působivém filmu Amy zůstane hořká chuť dát si panáka

Za svůj život stihla Amy Winehouse natočit jen dvě alba. Pro mnohé zůstane troskou, která podlehla drogám, jazzu a alkoholu a osud si předpověděla největším hitem Rehab. Snímek Amy, který vstoupí do kin 6. srpna, však vypráví silný příběh, jenž za vším tím humbukem byl.

V úvodní scéně vidíme, jak rozjívená čtrnáctiletá židovská holka z Londýna začne na oslavě narozenin kamarádky zpívat „happy birthday“ s takovým zanícením, že všichni okolo ztichnou a pak nadšeně tleskají. Na závěr je z ní sedmadvacetiletá hudební celebrita zničená tím, co v branži dokázala, na pódiu se marně opírá o mikrofon a nakonec se jí, dost možná pouhý krok před katarzí, ve spánku zastaví srdce vyčerpáním.

Amy

85 %

Režie: Asif Kapadia

Scénář: Asif Kapadia

Hudba: Antonio Pinto

Hrají: Amy Winehouse, Mark Ronson, Tony Bennett, Pete Doherty

Kinobox: 73 %

IMDb: 7.8

I když je zřejmé, že všechna špatná rozhodnutí udělala slavná zpěvačka sama, po závěrečných titulcích zbývá pocit, že na jejím osudu se podepsali nejen všichni, kdo se kolem ní točili, ale i její fanoušci, diváky v sále nevyjímaje. 

V originále má snímek Amy podtitul „dívka za jménem“. A příběh talentu a zmaru Amy Winehouse vypráví skutečně tak sugestivně, že z něj na několika místech mrazí.

Otec protestuje

Tomu, že dokument Amy nebude patřit mezi ty obyčejné, běžné nebo nevýrazné, napovídala řada okolností už před jeho britskou premiérou na začátku měsíce. Natáčet se začal před třemi lety z iniciativy hudebního vydavatelství Universal, které pro něj oslovilo tým, jenž měl za sebou ceněný snímek Senna. V něm londýnský režisér Asif Kapadia velmi podobným způsobem na základě dobových záznamů a rozhovorů rekonstruoval život slavného jezdce formule jedna.

Rodina Amy Winehouse byla z výběru režiséra nadšena a slíbila projektu plnou podporu. Jenže ta trvala přesně do té chvíle, kdy jí Kapadia promítl první pracovní střih filmu. Otec slavné zpěvačky Mitch Winehouse se, soudě alespoň podle jeho vyjádření v médiích, vytočil doběla. „Film mě neukazuje správně. Je nevyvážený, není v něm nic o nadaci. Nevykresluje mě ani Amy v příliš dobrém světle,“ uvedl rozezleně.

A začal autorům dokumentu vyhrožovat soudy, pokud nepřestříhají pasáže, které se mu nelíbí, protože z něj údajně dělají padoucha, který ždímal neštěstí své dcery stejně jako ostatní kolem ní a přitom na ni kvůli práci a vztahům neměl čas v době dospívání, kdy ho nejvíc potřebovala. Rozladěný dalšími detaily, jako scénou, v níž svou dceru ve chvíli, kdy chtěla utéct před světem, tlačí před kamery a naléhá, aby se chovala hezky k lidem, kteří se s ní chtějí fotit, nakonec fanouškům doporučil, aby na film koukali bez zvuku a pustili si k němu hudbu Amy Winehouse.

Asif Kapadia nad tou reakcí krčil rameny: prý se jen snažil zůstat objektivní. A jedním z problémů Amy Winehouse objektivně byli i její nejbližší.

Osudový kluk

Nejlépe je to vidět na vztahu s bývalým manželem Blakem Fielder-Civilem, kterého ostatně za životní problém Amy Winehouse označuje jak její otec Mitch, tak první manažer Nick Shymansky.

Kapadiovi se na základě autentických videozáznamů i rozhovorů povedlo vykreslit příběh spalující romance s londýnským povalečem, která vedla nejen k závislosti na návykových látkách, ale především k té partnerské, která se nakonec ukázala být stejně bezvýchodná. „Bylo strašné sledovat, jak se někdo tak něžný a úžasný a vřelý stává ztracenou troskou,“ popsal „objevitel“ fenoménu Amy Winehouse Nick Shymansky pro The Observer, jaký vliv měl na zpěvačku z počátku velmi nevázaný vztah s klukem, se kterým se potkala na večírku v londýnském pubu Good Mixer.

Písně z utrpení

Jenže Kapadiovi naštěstí ve snímku nejde o samoúčelné laciné bulvární detaily. Na základě popisovaných mezilidských vztahů se mu daří velmi přesvědčivě a srozumitelně vysvětlit, jak důležité bylo vzájemné setkání dvou ztracených duší, které si kupodivu porozuměly, pro hudbu Amy Winehouse.

S Blakem Fielder-Civilem se „sčuchla“ v době, kdy za sebou měla první úspěchy a do jazzu laděnou desku Frank. A také jasnou představu, že nebude jenom interpretkou, ale že si svoje skladby chce sama psát. A k tomu autorský blok, jejž rozbil až telefonát, v němž ji Blake, ze kterého měla hlavu v oblacích, rozhodil sdělením, že spolu už dál nemohou být. Což se v začátcích jejich vztahu stávalo často.

Právě ze zklamání a frustrace vznikly v zázemí u producenta a skladatele Salaama Remiho skladby na nejdůležitější a poslední řadovou desku zpěvaččiny kariéry Back to Black. Ve filmu věrně ožívá i příběh singlu Rehab, který z Winehouse udělal globální ikonu nezřízenosti. Nick Shymansky, který kromě toho, že byl jejím prvním manažerem, patřil i mezi nejbližší přátele Amy Winehouse, líčí noční vyděšený telefonát, v němž se ho Blake ptal, co má dělat, že to s Amy přepískli a ona upadla do bezvědomí.

Poté, co ji ošetřili v nemocnici, naložil Shymansky zpěvačku do auta a odvezl mimo civilizaci a sehnal doporučení do rehabilitačního centra. Těsně před jeho branami, když si Amy Winehouse začala „stavět hlavu jako sedmileté dítě“, její otec poznamenal, že vlastně vypadá fajn a místo na kliniku ji vzal domů. „Nemám na to čas. A když si táta myslí, že jsem v pořádku... Snažil se mě poslat na odvykačku, ale já nechtěla jít,“ vetkla zpěvačka příhodu do slov slavné skladby.

Právě to, s jakou dávkou upřímnosti a prožitku svoje uvnitř skutečně soulově chmurné písně psala, je jedním z nejzajímavějších aspektů celého snímku, který trvá přes dvě hodiny.

Dobře je v něm vidět i to, že slavnou melodií Rehab, která prý vznikla dřív, než Amy Winehouse stihla přijít na to, jak chutná crack a heroin, teprve všechno jen nevinně začínalo.

„Nemyslím si, že jsem ji zničil. My dva jsme se našli a jistí lidé by si měli uvědomit, že měla své závislosti, ještě než jsme se poznali,“ obhajoval se po zhlédnutí filmu zpěvaččin exmanžel. Navzdory přesvědčení ji podle všeho usmrtily ty starší – hlavně alkohol, jehož přísun už zpěvaččino tělo vysílené bulimickými záchvaty nezvládlo.

Díky dobovým záběrům je pozoruhodné sledovat, s jakou intenzitou uměla Amy Winehouse věci prožívat. Ve chvíli, kdy jí její životní vzor, zpěvák Tony Bennett, vysekne poctu, že měla na to stát po boku div jako Ella Fitzgeraldová nebo Billie Holiday, zanechává za sebou emocionálně intenzivní snímek Amy chuť dát si na uklidněnou panáka zhořklého vědomím, že to vlastně není vůbec dobrý nápad.