RECENZE: Policejní puberta cloumá slavnou adresou Jump Street

Známý krimiseriál se přesunul už do druhého komediálního filmu. Jmenuje se 22 Jump Street, nyní jde do kin a nabízí toho zoufale málo.

Původní Jump Street 21 byl prostě krimiseriál o policejním týmu zaměřeném na vyšetřování mezi mládeží; objevil Johnnyho Deppa a každá epizoda trvala hodinku. Přesun seriálu do buranské komedie 21 Jump Street před dvěma lety přidal na rozsahu a ubral na krimi; u nás zůstal jen na videonosičích. A klidně tam mohlo skončit i pokračování 22 Jump Street.

Jump Street 22

40 %

USA, 2014, 112 minut

Režie: Phil Lord, Chris Miller

Hrají: Channing Tatum, Jonah Hill, Dave Franco

Streamovací služby: Max (CZ zvuk, titulky)

Kinobox: 76 %

IMDb: 7.0

Recenze snímku v New York Post začala hádankou: „Jaký je rozdíl mezi 21 Jump Street a 22 Jump Street? Stejný, jako když hrajete blackjack (varianta naší karetní hry jedenadvacet oko bere) a místo jedenadvaceti dostanete dvaadvacet.“

Stručněji lze říci, že opakovaný vtip přestává být vtipem, pokud tedy východisko prvého filmu vůbec za vtipné pokládáme. V zásadě vysílá tandem typu Blbý a blbější mezi absolventy Policejní akademie, kde Jonah Hill představuje tlouštíka, Channing Tatum ramenáče a oba dohromady tradiční parťáckou pošťuchovanou.

Ovšem sprostší a žvanivější než v akční klasice, navíc velmi pozdní pubertou se podobají spíše Stážistům, kteří se vetřeli do Googlu mezi daleko mladší počítačové dravce. Duo z Jump Street nasazené minule na střední školu se nyní v utajení přesouvá mezi vysokoškoláky, aby hledalo univerzitní dodavatele drog.

Jen pětiprocentní krimi

To je celé – tedy kromě akčního úvodu na kamionu, pomrkávání věštícího příští díl 23 Jump Street a klipových sekvencí s prvky animace. Estráda spočívá v tom, že jeden zapadne mezi sportovce, kde si najde kamaráda, kdežto druhý mezi umělce, kde si obstará slečnu, pročež na sebe navzájem velice dětinsky žárlí.

Čtyři okamžiky nudu přece jenom rozčísnou: výstup rebelského profesora, politicky nekorektní servilnost bělocha vůči černému šéfovi, halucinogenní stylizace pekla versus ráje včetně muziky a soutěž rádoby básníků – ač studenty, kteří jim tleskají, by nechal každý učitel literatury propadnout už na základní škole.

Ale je to málo, zoufale málo. Na sitkom snad, ovšem na bezmála dvouhodinový film autorská řidina nestačí. Navíc slibovaná krimi činí odhadem sotva pět procent: až v druhé polovině si hrdinové vzpomenou, že na kolej vlastně přišli vyšetřovat, ne šaškovat.