RECENZE: Žádní krvelační slizouni. Zase jednou sci-fi s mozkem

Pachuť z katastrofických videoher typu Den nezávislosti: Nový útok je konečně zažehnána. Díky filmu Příchozí, který rehabilituje sci-fi coby žánr používající mozek.

Zprvu sice člověk trochu zaváhá nad skvělou pověstí, která novinku našich kin předchází, neboť představení hlavní hrdinky, osamělé jazykovědkyně v podání Amy Adamsové, obsahuje náznaky nejhrubšího citového vydírání prostřednictvím dítěte.

Ale jak se zápletka rozvíjí, postupně prokazuje, že onen bolestný dětský motiv plní přesný účel, a dokonce vede k pointě, jež si hlídá tajemství až do posledního okamžiku.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Kanadský režisér Denis Villeneuve vyšel z originální krátké povídky Teda Chianga Příběh tvého života a také z přesvědčení, že nálada pracuje pro historku o mimozemské návštěvě daleko účinněji než hromotlucké efekty s bortícími se mrakodrapy a krvelačnými slizouny. Jistěže Příchozí vzbuzují strach, nejistotu, paniku a nespočet otázek, ovšem současně z plátna tryská okouzlení ne nepodobné spielbergovské klasice Blízká setkání třetího druhu.

A ruku v ruce s ním věcný vypravěčský „civil“ profesního románu, protože klíčové dění se odehrává na vojenské základně ve skupině vědců, kteří se s podivnými přízraky sedminohých bytostí pokoušejí domluvit.

Adamsová zbavená veškerých laciných ozdob včetně líčidel zosobňuje typ lingvistky s matematickým uvažováním, Jeremy Renner hraje teoretického fyzika, v podstatě Sheldona Coopera z Teorie velkého třesku po třiceti letech. A jejich pracovištěm je obří vejce nastojato, jak by se dal popsat objekt visící mezi mlhou a horami Montany, do jehož útrob chodí vědci vetřelce „rozpovídat“ – jako na dalších jedenácti místech Země. Zatímco z monitorů probleskují útržky šíleného světového dění, tady vládne plné soustředění.

Příchozí

USA, 2016, 116 min

Režie: Denis Villeneuve

Scénář: Eric Heisserer, Ted Chiang

Hrají: Amy Adamsová, Jeremy Renner, Michael Stuhlbarg, Forest Whitaker

Hodnocení­: 75 %

Ač ve vzduchu neustále visí tichá hrozba, Villeneuve chválabohu nebafá zpoza rohu; pracuje s tichou přízračností obrysů za sklem, přes něž se zkoušejí první doteky. Co se týče hledání společné řeči, lze jen napovědět, že číst a psát je základ.

Stylově čistý i výtvarně působivý zážitek kazí jen stereotyp ohledně Číny s Ruskem a lehký politický idealismus ve finále. Přesto Příchozí dovedli častou mezihvězdnou variaci na Ztraceno v překladu zase o stupeň výš a díky způsobu, jak zacházejí s kategorií času, dospěli i k novému vyústění, jež inteligentně propojuje lidské soukromí s vesmírem.