Konkrétně šlo o Cenu Alfreda Bauera určenou snímku, který „otevírá filmovému umění nové perspektivy“. V tomto ohledu trofej sedí: ač snímek vypráví dosti průhlednou detektivku se silným kazatelským tónem, svou formou je rozkročen nad žánrovými hranicemi a režisérka ji buduje rafinovaně.
Výstřední důchodkyně z osady v Kladské kotlině na polsko-českém pohraničí, kolem níž se děj točí, připomíná postavy z děl Tomáše Vorla. Šedovlasá divoženka, pro většinu obyvatel „praštěná bába“, která zarytě udává místní pytláky, má spasitelský komplex vůči všem slabým, od zvířat po lidi.
Fotogalerie |
Ale když se krvavá lovecká sezona přenese z kanců a zajíců na myslivce, k jejichž mrtvolám vedou právě a pouze stopy zvěře, dostane vesnická balada nádech zvláštního mystéria.
Bohužel nezůstane jen u něho, film přebírá také klišé mravních kategorií: zlí nejen loví, ale také pijí, smilní, vydírají a projevují aroganci moci, zatímco hodní jsou tiší, bezbranní a zpravidla nepotřebují k životu maso.
S některými postavami přichází náznak humoru, což je případ Miroslava Krobota, jehož entomolog dokáže pálení větví se zárodky brouků nazvat holocaustem, ovšem postupně se ekologický fanatismus zbavuje nadsázky a dostává se mu až přepjatého morálního ospravedlnění.
Ve zkratce by se film Přes kosti mrtvých dal nazvat zajímavou ilustrací úsloví „násilí plodí násilí“, protože od nastražených ok vede až k jasné válce. Ovšem bere to oklikou přes vizionářské výjevy, z nichž hrdinka s astrologickými sklony vyvolává minulost svých přátel, a to je cesta, kterou asi každý divák nepřijme.
