Podle kritika Variety „to mohlo být polské Fargo, kdyby film dával více smyslu“. To sedí, možná s úpravou „jiný smysl“. Vyznění snímku je totiž sporné, neboť zjednodušeně řečeno oslavuje vraždu člověka jako odvetu za zabití zajíce.
Po profesní stránce je Cena Alfreda Bauera za otevírání nových perspektiv kinematografie, kterou snímek dostal na Berlinale, ve správných rukou. Režisérka totiž nad žánry poletuje se zálibnou bravurou, jako by publikum schválně dráždila, střídavě straší, napíná i baví, do reality míchá magii, do krásy krev. Nicméně celek se jí rozpadá, a co se zdálo být hrou, přeroste postupně v kázání.
Fotogalerie |
Kdo má slabost pro současnou módu temných krajů na konci světa, ocitne se v nich zase. Na samotě u lesa stojí chalupa, v ní počítač, psi a postarší divoženka s terénním vozem, rodná sestra bylinkářských šamanek ze série Tomáše Vorla. Přírodu stráží s až chorobnou příchylností, s knězem se hádá, že i zvířata mají duši, a policii neúnavně zásobuje stížnostmi na místní lovce. Agnieszka Mandat-Grabka ji hraje na hraně energie a hysterie. Okolí ji vnímá jako „praštěnou bábu“, svými přemrštěnými reakcemi však dovede být nesnesitelná i pro diváka, ačkoli film z ní činí takřka světici.
Jenže svatozář jí dává hlavně scénář podle knihy Olgy Tokarczukové, přesněji fakt, že dobro a zlo dělí do plakátově vyhraněných táborů. Hodní jsou tu všichni slabí, poranění, nesmělí a podivínští, od školních dětí, které jejich výstřední angličtinářka vodí nočním lesem ve stopě ztracených psů, až po osamělé outsidery, jimž zařídí cudnou romanci.
A zlí? Ti mlátí do mříží liščí farmy, pijí, chovají se hrubě k manželkám či milenkám, chodí do nevěstince, střílejí zvěř, arogantně svými vlivnými nitkami vládnou obci, škole i policii a dokonce v kostele vyhlašují, že svatý Hubert byl přece první ekolog. K tomu snímek přidává sociální notu rezignovaného zmaru bez perspektivy, alternativy či možnosti útěku. Zbývá jedině čin – a tak se začnou objevovat mrtvoly nejen zvířat, nýbrž i lidí.
Zjevná náklonnost ke svérázným figurkám se spasitelským syndromem zahrnuje i postavu vášnivého entomologa v podání Miroslava Krobota, jenž v souvislosti s ohroženými brouky neváhá mluvit o holokaustu, notuje si s Plastiky „Koupil jsem si francovku“, zkrátka v každém směru slouží mši za němé tvory oddaně – ale nic víc.
Přes kosti mrtvýchPolsko / Německo / Česko / Švédsko / Slovensko, 2017, 128 min Režie: Agnieszka Hollandová, Kasia Adamik Scénář: Olga Tokarczuková, Agnieszka Hollandová Hrají: Agnieszka Mandat-Grabka, Wiktor Zborowski, Jakub Gierszal, Patrycja Volny, Miroslav Krobot Hodnocení: 55 % |
Výraznou oporou filmu je rozmáchlá náladová kamera napříč ročními cykly od vánočních světel po kypící léto, místy se však dostává pod diktát koloritu – jako na maškarním houbařském bálu - či fantaskních vizí z minulosti sousedů.
Přes kosti mrtvých je opravdu zvláštní útvar: ani drama, ani mystérium, ani groteska, ani detektivka, neboť tajemství se rychle prohlédne.
Hlavně však cestu od vegetariánské agitky k vyhlášení války včetně ohňů a výbuchů neuzavře očistou dle tradice zločinu a trestu, nýbrž formou odpustků – a bez katarze ztrácí svůj účel i cíl.
