RECENZE: Král Artuš vede galerku, ale Jude Law je utře

Styl, střih, smích. To jsou tři esa, z nichž staví svůj osobitý dům z karet režisér Guy Ritchie. Černým krimikomediím sedí, když však stejný model naroubuje na rytířskou legendu, přežijí z ní pouze jména.

Snímek Král Artuš: Legenda o meči, který vstoupil do našich kin, je více trikový a méně akční, než tvůrci slibovali. První pořádná „ruční“ bitka přijde až ve druhé půli, i když pak se kaskadéři, jež řídil rodák Leoš Stránský, dost činí.

Král Artuš: Legenda o meči

50 %

Režie: Guy Ritchie

Hrají: Charlie Hunnam, Jude Law, Astrid Berges-Frisbey, Djimon Hounsou, Eric Bana, Annabelle Wallis

Velká Británie, Austrálie, USA, 2017, 126 minut

IMDb: 6.7

Hlavní zádrhel ovšem představuje žánr. Spokojen může být ten, kdo jde „na Ritchieho“, tedy na režisérovy vysoce stylizované postupy od zpomaleně padajících dýk až po klipové montáže inscenovaných dialogů typu „co by bylo, kdyby“. Zcizování může chvíli bavit, pokud člověku stačí obal bez obsahu.

Kdo však čeká rytířskou romantiku Excaliburu či Mlh Avalonu, získá pocit, že sleduje Hru o trůny, která plynule přechází v hollywoodskou vývařovnu mýtů všeho druhu. Neboť právě proletářský koncept, jenž z potomků bájných králů či bohů činí plebejce v čele lidových mas, bere artušovské látce její půvab, nemluvě o konfekčních příšerkách z béčkových fantasy včetně vlků s blikajícíma očima.

Ve zkratce: Ritchie dělá z Artuše dílem mladšího Hamleta stiženého zradou strýce, dílem plaváčka nalezeného prostitutkami a vychovaného dobovou galerkou, která se posléze stane jeho věrnou družinou. Kouzelný meč tu slouží spíše jako nástroj psychoterapie, zrádný strýc zuří, když na zdech objevuje „povstalecké graffiti“, a rozhodně odmítá slyšet od svých poskoků pochyby, jestli poddané přece jen „neutiskujeme až moc“.

Charlie Hunnam v titulní roli se tváří spíše jako Jánošík, takže bez ohledu na scénář ho jasně utře zlosyn – protože ho hraje Jude Law. Naprosto skvěle, se znepokojivou záludností zdrženlivého výrazu, s ležérností zakrývající, že je neustále ve střehu – jako jeho Mladý papež. Navíc právě a pouze Law drží film na úrovni, která ještě rozlišuje mezi smíchem záměrným a bezděčným.