Však si zvykl, jediný člen naší delegace, který po okupaci ze srpna 1968 odmítl nátlak Moskvy, musel za normalizace zmizet z veřejného života. A nyní, čtyřicet let poté, co zemřel, jeho jméno doprovází nechutná tahanice o filmovou poctu pro hrdinu pražského jara.
Chystali ji producent Miloslav Šmídmajer s režisérem Ivanem Fílou, který právě na popud producenta napsal scénář a pak ještě úspěšnou knihu, díky níž se na film sbíhaly dobrovolné finance. Kniha už má pět dotisků, film je stále v přípravách a režisér s producentem vedou osobní válku.
Režisér viní producenta, že točil vlastní filmy, místo aby se věnoval projektu Kriegel, kterému mohou vypršet dotace, nezačne-li se letos točit; tedy že promarnil čas. Producent viní režiséra, že šířením takových zvěstí projektu škodí, tedy že promarnil svou šanci. Režii mu odebral, nicméně Fíla hrozí, že práva na svůj scénář, jehož kvality uznává i Šmídmajer, žádnému náhradníkovi neposkytne. Kdo je v právu?
O tom nejspíše rozhodne soud, ovšem ani laická porota by neměla snadnou roli. Ačkoli známé úsloví praví, že režisér a maminka mají vždycky pravdu, věcně vzato platí, že navrch má producent. On je pánem veškerého filmového tvorstva, on rozhoduje o bytí a nebytí projektu, jedině on jej může spustit, odložit i zrušit, u něho se shromažďují prostředky a uzavírají smlouvy s partnery i s umělci.
Existuje však i duševní vlastnictví, jehož se dovolává autor, a morální stránka věci, jež se odvíjí právě od knihy. Neboť je zjevné, že nebýt jejího mimořádného ohlasu od pochvalných recenzí až po výjimečnou čtenářskou poptávku, sotva by se našli investoři – a ti logicky své peníze spojovali s tvůrcem, byť je fakticky poskytli producentovi. Jinými slovy, s nápadem „natočme Kriegla“ mohl přijít kdokoli, třeba produkce SuperStar, ale teprve scénář má váhu.
František Kriegel znal rozdíl mezi kompromisy a zradouRecenze původní knihy Ivana Fíly  |
Třetí zádrhel pak představuje případný náhradník, který se režie ujme po odvolaném Fílovi. Jednak riskuje, že se mu bude v branži přezdívat stávkokaz, jednak se o případný výsledný triumf bude navždy muset dělit s původním scenáristou. A navíc ještě znásobí nynější chaos kolem otázky, „čí“ je vlastně filmový Kriegel: producenta, scenáristy, režiséra, veřejných fondů, soukromých dárců, zahraničních koproducentů?
Jistěže nejlepší by bylo, kdyby se znesvářené strany dohodly, ale to se těžko radí při rozvodovém stání manželům, natožpak ve válce, v níž stojí umělecký temperament proti obchodní rozvaze. Vzájemné osočování došlo tak daleko, že smíření se prakticky vylučuje – a zbude znechucení.
Protože zrovna František Kriegel si takovou ostudu nezasloužil. Kdyby se páni filmaři přetahovali o práva k šestadvacátému Kameňáku, člověk by se leda útrpně zasmál, jenže Muž, který stál v cestě spadá do úplně jiné ligy. Případ Kriegel by si zasloužil tu nejvyšší péči, nikoli nízké vylévání špíny.
Nemluvě už vůbec o představitelích hlavních rolí, kteří si na natáčení postupně vyblokovali již několik termínů a nyní musí počítat i s možností, že nový režisér přijde s jinou představou o hereckém obsazení. Stává se to sice, ale není to právě fér.
Jen sám Kriegel by se možná bavil, protože by ocenil dějinný paradox. Za jeho života se o něm nesmělo ani mluvit, natož točit; nyní se o jeho filmový portrét naopak zuřivě přetahují, ale výsledek je týž: nulový. Zatím.
