Vida, jak se rychle chytáme světových trendů! A přitom to umíme vyváženě.
Údajný sexismus se totiž projevoval oběma směry. Jedni kritizují skutečnost, že mužští porotci Pavol Habera, Ben Cristovao a Matěj Ruppert zdůrazňovali fyzické přednosti mladých zpěvaček, čímž je uváděli do rozpaků. Druhým zase vadí, že porotkyně Katarína Knechtová mezi soutěžícími vyhledávala a svou přízní vyznamenávala urostlé pány. Takové hodnocení je prý trapné, nedůstojné, ostudné a nemá vůbec nic společného se zpěvem.
Vážně? A toho jsme si všimli poprvé?
SuperStar je přece odjakživa pouze a právě hra, potažmo hra na americký sen, jak se popelka ze zapadlého ranče stane královnou světových pódií. Hra demokratická, protože účast umožňuje i roztodivným bytostem posedlým nejhlubším sebeklamem, a současně hra krutá, neboť je vystavuje možnosti veřejného posměchu. Nicméně adepti slávy do ní jdou dobrovolně a musí počítat s tím, že se znemožní.
Přitom stále ještě potěší, jestliže „sexistická“ porota neváhá krásce vpálit, ať si jde do soutěže Miss, ale zpívat neumí. A že by se ztrémovaný mladík, kterého Knechtová při jeho výstupu pro uklidnění držela za ruku, před kamerou ohradil, neřku-li zpěvačku rovnou zažaloval za fyzické obtěžování a zneužití porotcovské pravomoci?
To bychom došli dál než celé slavné hnutí MeToo. Kromě toho představa, jak se k žalobě z údajného sexismu připojují všichni zneuznaní borci z předešlých řad SuperStar, je děsivější než hrozba, že porota do dalšího kola výjimečně někoho pustí spíše pro jeho krásné oči nežli hlas.
Zásadnější polemika vypukla kolem faktu, že do užšího výběru postoupili muž, který se narodil s rozštěpem rtu, a žena bojující od dětství s koktáním. Objevil se totiž názor, že handicap má právo na respekt, nikoli však na automatickou vstupenku mezi vyvolené.
Na to lze namítnout, že vydělovat lidi s jakoukoli odlišností do pomyslné ParaSuperStar je nebetyčná pitomost, protože zpívat se dá i na vozíčku jenom dvěma způsoby, dobře, nebo špatně. V obou konkrétních případech by poznal i tetřev hlušec, že nejde o soucitné nadržování – a že se jejich osud před kamerami přetřásal?
Není divu. Žádná talentová soutěž včetně SuperStar přece nehledá velké umělce, nýbrž velké příběhy – i když to nevykřikuje moc nahlas. Právě castingy plné ztracenců, zoufalců, romantiků, svérázů, podivínů a vzácných perliček na dně tvoří nejzábavnější, takřka dokumentární součást pořadu. Pak už se jen zpívá, boduje, vyřazuje; stereotyp, jakých je moře.
SuperStar ví, že není jediná. O víkendu vybrali českou zástupkyni do mezinárodní pěvecké soutěže Sanremo Junior – čtrnáctiletou Sofii Fiuráškovou. Současně běží dvanáctý ročník soutěže Česko zpívá, v jejíž porotě mimochodem zasedají Kamila Nývltová, která prošla kláním X Factor, či Jan Bendig a Tomáš Savka, oba se zkušeností ze SuperStar. Nekonečný kruh.
Ano, SuperStar je pořád nejviditelnější. Ale taky přežitá, provařená, svázaná licenční šablonou. Jestliže někdejší hit programu při premiérovém startu letošního ročníku skončil v zájmu diváků potupně až za krimi Polda, musí potit krev, aby se znovu převlékl za televizní událost.
Třeba i tím, že „sexisticky“ přitvrdí. Na pokrytectví nemá čas.
