Generační srážka: Zoufalci mají co říct, promiň mami

Generačním filmům rádi leccos odpustíme. Tedy za předpokladu, že jsme jejich adresáti a že se v nich také jako tací poznáváme. Film Zoufalci má u mě v obou bodech za jedna: výstižně, nekompromisně, a přitom s lehkostí pojmenovává to, co cítí mnoho dnešních třicátníků. Ano, i já. Takže promiň, mami: jako "taky zoufalé" mi nezbývá, než být shovívavá.

Hlavně žádná ich forma, vštěpovali nám ve škole, když nás učili psát recenze, a já se na to snažím neustále myslet. Tentokrát však udělám výjimku. Filmů, jež umějí hrát na osobní strunu celé jedné generace, není mnoho, pročež chci být osobní. Výjimečně.

Zaskočeni

Před dvaceti lety (a je příznačné, že PRÁVĚ před dvaceti lety) na nás dějiny bafly s novou skutečností: Jste svobodné, milé děti, řekly nám.

Třicátnická komedie Zoufalci slíbila vtip. Hledá však léčbu

Mirka Spáčilová se svou dcerou nesouhlasí a dává Zoufalcům 60%. Že by generační střet?

My jsme se zaradovali, vykulili oči a do té bezbřehé volnosti jsme naskočili, aniž bychom se předem rozhlédli. Jak jinak taky: přece bychom neváhali s něčím, co bylo našim rodičům tak dlouho odpíráno.

Problém je, že extrém se s extrémem nesnese. Děti odkojené drilem a nesmyslnými zákazy (vzpomínáte na povinné němé "korzování" o přestávkách, ne nepodobné tomu z vězeňského dvora?) najednou dostali možnost zkusit absolutně všechno. ABSOLUTNĚ všechno.

Pokusní králíci

Byla to zvláštní situace: měli jsme svobodu, ale dali nám ji bez návodu k použití. Důsledek? Pocit, že za dobu, kdy jsme si ho psali, jsme možná "prokaučovali" pár nejcennějších let. Což na jednu stranu není nic tak tragického a každý se s tím vyrovnává jinak, ovšem legrace to taky není.

"Jo jo, vy jste ta svobodná generace, vy máte tu svobodu. Můžete cestovat, mluvit s kýmkoli po internetu, a přitom si neudržíte vztah. Jezdíte do Číny, do Indie, kamkoli - hlavně být daleko od prázdného bytu," říká ve filmu matka jedné z hrdinek.

A přesně to se  režisérka Rudolfová snaží filmem sdělit. Ukazuje lidi, kteří zahánějí prázdno cestováním, slečny, jež mají místo dětí kocoury. Pány, kteří sedí doma u televize a snaží si sami sobě namluvit, že jen takhle budou spokojeni, i páry, které si musí sepisovat na papír, proč jsou vlastně spolu. Útěkáře, ztracence, zoufalce.

Jitka Rudolfová navíc ví, jak na to. Neomlouvá, nekritizuje, ba ani nehledá jedinou pravdu. Hraje na pocit a sílu okamžiku a často jí to vychází. Snaží se zkrátka ukázat prázdnotu. V bytech i duši.

Absence pohybu

Nutno říct, že odmyslíme-li si téma samotné, jsou Zoufalci jako film  spíš průměrní než výjimeční. Ještě konkrétněji: mnohem víc by jim slušel formát celovečerního dokumentu, než nevyhraněné "sondo-tragikomedie".

Šest postav, které se věkově pohybují někde kolem třicítky, mají sice příznačné osudy, naneštěstí pro formát vyžadující příběh se ale nikam nevyvinou. Logicky: film, který chce popsat stádium životní stagnace, těžko může po hrdinech chtít, aby se někam posouvali.

To, co na začátku baví - totiž nenásilně vtipná a plastická mozaika portrétů - tak po nějaké době nutně přestává stačit a divák prahne po jakémkoli zdání pohybu.

Až do smrti

Ten se sice koná, naneštěstí pro Zoufalce ovšem nepříliš dobrým směrem: od sarkastického nadhledu k sebezpytnému rozboru existenciální krize, která bývalé spolužáky zažene na opuštěný statek. Tam chtějí pospolitě (a šťastně?) žít až do smrti. Což by ještě nebylo nic strašného, kdyby ovšem nezůstalo jen u toho chtění.

V rámci zdlouhavé debaty na téma "proč to vlastně chceme udělat" tak sice nahlédneme všechny varianty zádrhelů, které může komunitní život přinést, následně však zjistíme, že žádný dějový zvrat není v plánu a že i na plnokrevnou dějovou linii jsme natěšení zbytečně.

Všechny "statkářské "epizody- ať už je to hádka o bábovku, nebo přepadovka od matky - nejsou nic než představy jednotlivých hrdinů, které se z různých důvodů neuskuteční. Skvěle zahrané i zinscenovnané/zimprovizované, ale stále jen představy,  

Ptali jste se Simony Babčákové

Herečka odpovídala na dotazy čtenářů

Výsledkem je, že sledujeme jakoby dva filmy. Jeden je svěží, úderný a zábavný, sestavený z vycizelovaných příběhů, jež mají pod povrchem něco navíc. Druhý ovšem vyumělkovaný, přehnaný a hlavně zbytečný. 

Stačilo zůstat u postav a jejich světa a síla sdělení by byla zachována i s tím cenným kouzlem bezprostřednosti. 

Jenže ve skutečnosti má tempo, šmrnc i výpovědní hodnotu jen první polovina snímku, druhá jako by nevěděla kudy kam. Stejně jako její hrdinové... což by se samozřejmě dalo použít i jako dostatečně pádná omluva. Rudolfová ani Zoufalci si ovšem alibismus nezaslouží. To radši jen těch osmdesát procent. A za rok další, tentokrát už dokonalý film.

Zoufalci
Režie: Jitka Rudolfová
100 minut, od 12. listopadu
HODNOCENÍ iDNES.cz 80%