Dodnes lámou rekordy ve sledovanosti jako kdysi v návštěvnosti při promítání v kinech. Bodují v nejrůznějších anketách a žebříčcích popularity, kde se umísťují na těch nejvyšších příčkách. Zatímco některé z nich považujeme dnes za klasická díla svého žánru, v době premiérového uvedení se mnohdy nedočkaly od kritiky jednoznačně kladného přijetí. Zkusme zapátrat u těch notoricky známých titulů, jak je reflektovala dobová kritika a čím si vysloužily odmítavá hodnocení. Musíme však mít na zřeteli, že už jejich samotná realizace prošla schvalovacím martyriem, při kterém museli tvůrci čelit především ideologickým tlakům. Výsledný tvar je tudíž výsledkem značných kompromisů.
Pyšná princezna
Už u průkopnické Pyšné princezny (1952), jež se postupem let stala vzorem pro další tvůrce, se tehdejší kritiky a recenze v názorech hodně rozcházely. Film dokonce vyvolal ostrou polemiku na stránkách časopisu Kino, kde dva posluchači FAMU V. Petrů a J. Prošek (podle archivních záznamů FAMU ani jedno z těchto jmen nefiguruje mezi bývalými studenty této filmové školy) reagovali na celkem příznivou recenzi Jaroslava Šikla. Ve svém velmi kriticky vyhroceném příspěvku nazvaném Za národnost ve filmovém umění spatřovali zásadní nedostatky téměř ve všech komponentech filmu. Odmítavě se vyslovili k ideové koncepci, k pojetí všech hlavních i vedlejších postav, k výtvarné stylizaci či hudební složce.
Pro ilustraci stačí uvést alespoň některé názory: „Tvůrci při realizaci postavy krále Miroslava všechnu jeho charakterovou čistotu a vnitřní krásu překryli vnější efektní líbivostí. Královskou vznešenost vytvářeli nasládlým a nic neříkajícím úsměvem. Při styku s lidem král štědře rozdává povrchní a nekonkrétní rady do života (...) Ve scénách, které požadovaly bohatýrskou vášnivost, mladické nadšení a zaujetí, projevoval se Rážův Miroslav jako změkčilý a dokonce se nabízí slovo senilní typ“.
Nevoli vyvolal i hudební doprovod snímku: „Operní prolog a epilog filmu nejsou organicky spjaty s dramatickou linií, vymykají se celé koncepci díla a jsou k ostatnímu ději přilepeny“. Vadil i moderní charakter písní a skladateli bylo vyčítáno, že měl více čerpat z národních písní. Pohoršení vzbudilo i použití loutny, na kterou se chce naučit hrát princezna Krasomila: „A proč právě na ni? Uvážil režisér, že setře národnost pohádky, použije-li loutnu, která je románským nástrojem a že jejím přednesem odnárodňuje i český charakter písně Rozvíjej se poupátko?“
Fotogalerie |
Výhrady měli i k architektovu řešení interiérových staveb: „Bylo by mu prospělo, kdyby se více poučil ve stránkách pohádek Boženy Němcové a ne na Cocteauových a Duvivierových dekadentních filmových básních (použití vlajících závěsů je bez výhrad přejato z filmů Kráska a zvíře a Její první ples). Že toto prostředí vytvářelo nenárodní atmosféru, není třeba dodávat“. Svou filipiku oba autoři zakončují slovy: „Díváme-li se na hlavní nedostatky filmu, vidíme, že spočívaly v povrchním a nehlubokém poznání pohádkové problematiky a v usnadnění si těžšího hledání krásy předkládáním laciné líbivosti. Tím se stalo, že se autoři nedobrali síly lidové tvořivosti, neodkryli hluboké kořeny české pohádky a nepronikli k duši národa“. Důraz na „národnost“ pohádky byl kladen i v pozdějších letech, i když s daleko menší intenzitou.
Byl jednou jeden král
Četnými výtkami zahrnuli kritici také následující pohádku Byl jednou jeden král (1954). Shodovali se zejména na tom, že vše opanoval svým živelným, výbušným a temperamentním herectvím Jan Werich v postavě krále Já Prvního, který si všechno podřídil svým potřebám a požadavkům a zatlačil všechno ostatní do pozadí. Za všechny tyto hlasy ocitujme Vladimíra Bora v recenzi v Kinu (č. 11, 1955): „Lze šíti celý film na tělo jednomu herci? Domnívám se, že nikoliv, alespoň ne bez vážné újmy na celku (...) Čistota, prostota národní pohádky byla odhozena, líbeznost tvaru rozrušena, svět české pohádky téměř až divoce promíšen, přehlušen zcela cizorodými živly ve jménu hlavního představitele, ve jménu zábavnosti a úspěchu filmu“.
Podle mínění některých kritiků film postrádá jasné žánrově a stylové ukotvení. „Chybí tomu všemu základní chuť“, míní na stránkách Literárních novin A. J. Liehm, který pokračuje: „A všechno to nekonečné množství se nakonec rozteklo v beztvarou hmotu, v níž se topí klady díla. Vytvořit z tolika nesourodých prvků stylově jednotné a čisté dílo je, myslím, nad síly kteréhokoli režiséra, a tedy i Bořivoje Zemana.“
Princezna se zlatou hvězdou
Za velké zklamání označila unisono kritika pohádku Princezna se zlatou hvězdou (1959) a jen stěží chápala, že se toho debaklu mohl dopustit slovutný Martin Frič. „Je nám upřímně líto, že recenze tohoto nového filmu by se dala shrnout do jediného slova n e s o u h l a s í m e“, hlásá kritik pod šifrou (bc) v Zemědělských novinách 24. 12. 1959.
Tvrdými soudy nešetří zejména autor statě Smutná pohádka, kterou pod šifrou -cl publikoval v časopise Film a doba (č. 1, 1960): „A teď si povězme, co je na té pohádce smutné. Předně to, že ji dělali schopní lidé. Pravda, i v tvůrčí práci je třeba uznat právo na oddech. A právě v tom spatřujeme další smutnou okolnost, že Martin Frič pořídil za jedné z takových tvořivě rekreačních chvil levou rukou zrovna pohádku. Proč pohádku? Snad proto, že je určena diváku, o němž předem víme, že přijímá s vděčností vše, co se mu v kině předkládá? (...) Taková brána, jakou tu uvil Frič, je samá girlanda a samý barevný květ, ale procházej jí tam či zpět, nikam nepřijdeš. Prostá lidová moudrost je zasuta oním vnějším barevným balastem a hlas lidu zaniká v nasládlých tónech šlágrů.“
Kritikovi Antonínu Malinovi (a nebyl sám) v Obraně lidu z 10. 12. 1959 nejvíc vadí neujasněná adresnost: „Žel, je to jeden z filmů uvádějících v rozpaky nejen diváka, ale i filmového recenzenta. Komu autoři určili své dílo? Tuto otázku by bezpochyby nedokázali zodpovědět ani sami autoři (...) Baletní vložky, věnované „pánům v nejlepších letech“, zdlouhavá popisnost a nudnost některých scén – to všechno odcizí tento film nejen malým divákům, pro něž můžeme označit toto dílo přinejmenším za nevhodné, ale i divákům dospělým“.
Šíleně smutná princezna
Ani v pozdějších letech nebyla kritika novým, aktualizovaným podobám pohádek příliš nakloněná. To, co dnes právě na nich oceňujeme za přínosné a inovativní, tehdy narazilo na nepochopení. Postihlo to i parodickou hudební pohádku Šíleně smutná princezna (1968). „Někde se píše, že je to moderní pohádka, a jinde, že je to pohádková komedie se zpěvy“, přemítá Miroslav Stoniš v deníku Nová svoboda 13. 7. 1968 a dále objasňuje: „To je však nedorozumění. Nestačí si přece vypůjčit klasický pohádkový motiv, obměnit ho a aktualizovat několika moderními rekvizitami a mít za to, že vznikla moderní pohádka. Nevznikla m o d e r n í pohádka, protože nevznikla p o h á d k a. To, že ve filmu hrají králové, princezna a princ, kat a šašek, nic neznamená. Pohádku nepředurčují postavy a prostředí a čas, nýbrž duch vyprávění, jeho záměr a způsob podání.“
Odmítavě se vyjádřil rovněž Václav Šašek, který pod šifrou (a) v Zemědělských novinách 27. 6. 1968 píše: „Jméno Heleny Vondráčkové a Václava Neckáře udělaly z této nesnesitelně rozvleklé pohádky prý pro dospělé šlágr, v němž zklamání přináší snad jen písničky, které mohou sotva doufat v samostatný život. Autorům nelze upřít jistou rutinu: věděli, pro jaký mentální věk píší a točí, a podle toho věc vybavili vtipy a špílci žádoucí (= dosti chudičké) úrovně. Mrzouti kolem třiceti, kteří se připletou mezi nadšené publikum, mohou jen udiveně kroutiti hlavou. Že by už byli tak staří?“
V podobném duchu vyznívá rovněž kritika Otakara Váni v Kině (č. 11, 1968): „Děrami ve scénáři tu občas čouhá chladný dramaturgický záměr, místo švihu a lehkosti se tu spíše objevuje topornost a rozpačitost – od výpravy až po vedení herců. Dva protagonisté, kvůli nimž kina jistě nebudou zet prázdnotou, dělají sice, co mohou, ale přesto nemohou překonat právě to základní: překlenout nestylovost či stylovou nejednotnost tohoto filmu, v němž dnešní realita stojí podivně a neústrojně vedle prvků pohádkových, aniž člověk vlastně ví proč“.
Tři oříšky pro Popelku
Poměrně vstřícnou odezvu u normalizační kritiky sklidila koprodukční pohádka Tři oříšky pro Popelku (1973), hojně mediálně propagovaná už během natáčení. Pouze ojediněle se ozvaly trochu kritičtější hlasy. „Nepochybujeme o tom“, píše Luboš Bartošek v Tvorbě (č. 49, 1973), „že dětem se film bude líbit. Dospělí diváci však budou patrně zklamáni. Pohádková poezie, která by je měla uchvátit, se totiž z filmu vytratila.“ Drobné kazy na kráse odhaluje také Richard Fiala ve Večerní Praze 29. 12. 1973: „Režisér Václav Vorlíček natočil řadu úspěšných, většinou komediálních filmů, ale lyrik tedy rozhodně není. A na jeho pohádce to je znát – chybí jí vnitřní autorské procítění, nezbytná trocha naivní víry a vroucnost, a to je deficit, který nelze přehlédnout.“
Třo oříšky se nedávno dočkaly vylepšení obrazu novými technologiemi:
16. dubna 2014 |
V této malé exkurzi do minulosti jsme se věnovali počinům z doby, kdy filmové pohádky byly nedostatkovým zbožím a jejím tvůrcům chyběly s tímto žánrem zkušenosti. I přesto se jim podařilo položit solidní základy tradice, na kterou poslední léta spíše s rozpačitými výsledky navazují jejich následovníci.
