RECENZE: Soňa Červená si staví hrob, přitom září víc než její portrét

K dvaadevadesátým narozeninám, které oslaví v sobotu, dostala světová pěvkyně Soňa Červená svůj celovečerní portrét. Do kin právě vstupuje pod názvem Červená.

Snímek Červená patří k těm, které svou sílu čerpají ze zobrazované osobnosti, nikoli z filmařské vynalézavosti. Režisérce Olze Sommerové tak Soňa Červená usnadnila práci: sama o sobě je totiž fascinující.

Zjevem, vystupováním, přirozenou vitalitou navzdory věku. Ačkoli značnou část svého života strávila v zahraničí, pořád hovoří přesnou, spisovnou, prvorepublikovou češtinou. Místy sice až trochu teatrální, ale to vyplývá z její profese i sebekontroly. Byť si snímek dovolí špetku černého humoru ve scéně, kdy osobně řídí výstavbu vlastní hrobky, zůstává Červená stále ukázněná, pořád jakoby v roli. Tentokrát v roli vypravěčky „příběhu mé generace“, jak svůj osud shrnuje.

Z jejího líčení se skládá rodinné album slavné tradice včetně pradědečka, výrobce hudebních nástrojů, jehož objev saxofonu si prý nechal patentovat Adolphe Sax, nebo otce, jenž zase založil proslulý pražský kabaret Červená sedma. Dcera vyrůstala vesměs s vychovatelkou, hospodyně ji vodila do opery, kde už jako dítě poprvé viděla Carmen, a rozhodla se, že ji jednou bude zpívat. Což se jí splnilo mnohokrát.

Vnější podoba filmového medailonku není zrovna vzrušující, Červená se probírá svými relikviemi a fotografiemi nebo kráčí po místech své profesní dráhy od Národního divadla přes berlínskou operu po San Francisco.

Komunista místo komponisty

Podstatné však je, co vypráví. Třeba jak oba rodiče prošli nacistickými koncentračními tábory: tatínek, kterému v dokladech namísto „komponista“ napsali „komunista“, i maminka, již po válce čekalo pro změnu osudné komunistické vězení. Hořký paradox poté představuje návštěva někdejšího bytu rodiny Červených, kde se nyní archivují spisy Státní bezpečnosti.

Díky profesi Červené může dokument čerpat z poměrně bohatých dobových materiálů. Zachycují divadelní začátky u V+W v Divotvorném hrnci, filmovou roli z Posledního mohykána, ale hlavně její tehdy skutečně mimořádnou, oduševnělou krásu, kterou ani nynější vrásky nemohou popřít.

Červená

60 %

Česko / Slovensko, 2017, 83 min

Režie: Olga Sommerová

Scénář: Olga Sommerová

Kamera: Olga Špátová

Hrají: Soňa Červená

Kinobox: 75 %

IMDb: 8.0

Píle a disciplína, dva zákony kariéry, jež Červená často opakuje, jako by určovaly i poněkud neosobní popis její zahraniční dráhy po dramatickém útěku z východního Berlína. Prakticky jde o cestopis vroubený slavnými uměleckými jmény v čele s Karajanem.

Jen dvakrát se ozve osobnější tón: když Červená zmíní emigraci prvního manžela, kterého pak už neviděla, a svou druhou, třicet let trvající lásku, omezenou však po vzájemné dohodě na každodenní telefonáty. Ale i když tvrdí, že „ze samoty jsem obnovovala své síly“, a pronáší to se zářivým úsměvem zdrženlivé dámy, jež nikdy nevypadne ze své úlohy, přesto z filmu Červená prosakuje úděl osamělosti.