RECENZE: Podruhé Bez kalhot, a hlavně už bez důvodu a McConaugheyho

S názvem Bez kalhot XXL jde do kin druhý díl osudů striptérské party, která se chce rozloučit parádním vystoupením. Jiný důvod „dvojka“ nemá.

Návštěvník pražské premiéry dostal nádavkem živé vystoupení svalnatých pánů, kteří odhodili vestičky a poodhalili sotva třetinku vypracovaného pozadí. Ovšem není čeho litovat, stejnou podívanou poskytne film přece jen v lepším provedení. Bohužel dost vzácně. Největší prostor totiž věnuje meditování, vzpomínání a popojíždění, neboť zbylí členové striptérské skupiny Králové Tampy putují na profesní sraz rozhrkaným vehiklem od zastávky k zastávce.

Někam dojedou, popijí, poklábosí, zatancují si v travesti show, obloudí pár dívek na noční pláži a za kalného rána vyrazí na další etapu. Od minule se tým zbavil postavy Matthewa McConaugheyho, který tu herecky citelně chybí.

Padesát odstínů striptýzu

Channing Tatum v hlavní roli se nejprve vrtí v dílně na nábytek, která jeho hrdinu nyní živí, a poté kamarádům rozdává rady, jak původní show modernizovat, aby svým „rolím“ mohli věřit, protože námořníci či hasiči už zastarali. Člověk by málem věřil, že studují umělecké představení Hamleta, ne „svlíkačku“ za peníze strkané do trenek.

Hlavně však probírají své životní perspektivy, což z filmu Bez kalhot XXL činí pánskou jízdu pod praporem pubertálních podnikatelských plánů. Po prvním díle vystřídal rafinovanějšího Stevena Soderbergha režisér Gregory Jacobs, a je to znát: rozvernou nostalgii nad ubohými chlapci, kteří pomalu stárnou a nic jiného nemají a neumějí, buduje příliš urputně.

Bez kalhot XXL

40 %

USA, 2015, 115 min

režie: Gregory Jacobs

hrají: Channing Tatum, Amber Heard, Jada Pinkett Smith, Matt Bomer, Joe Manganiello, Andie MacDowell, Gabriel Iglesias, Elizabeth Banks, Kevin Nash, Adam Rodriguez, Donald Glover, Christian Boeving, Billy Reilich, Stephen Boss

Kinobox: 47 %

IMDb: 5.6

Na rozdíl od britských tatíků z filmu Do naha! nevzbuzují ani soucit, ani porozumění – a smích pouze v nejprostší rovině tanečního gagu, zejména v milé němé scéně od benzinové pumpy.

Přesně to shrnul Peter Bradshaw v Guardianu: „Pořád čekáme, kdy se stane něco důležitého nebo zajímavého, jenže ono se nic nestane.“ Ani ostřejší porci živočišně propocené lechtivosti film svým ječícím fanynkám nedopřeje – a jejich partneři se na premiéře tvářili trpně jako na Padesáti odstínech šedi.