V upnutém overalu tělové barvy nastupuje ve snové atmosféře na scénu pražského Národního divadla lehce androgynní Titanie. Elfí služebnictvo za ní v ladných choreografiích hopká a nadnáší její asi tři metry dlouhé dredaté vlasy.
Šanci na Thálii má Kňažko, Janžurová, Vojtek i Dyk. Národní bez nominace |
Olga Havlová se po přestávce objeví na scéně pražské Vily Štvanice poprvé se svými ikonickými bělostnými kudrlinami. Publikum se pousměje, náhle mu totiž dojde, že její představitelka ji dosud dokázala hrát tak přesvědčivě, že vnější podoba nebyla vůbec třeba.
Popsané scény pocházejí ze dvou zcela odlišných premiér loňského roku, které spojuje jméno herecké představitelky. V obou rolích se objevila spolehlivá Pavlína Štorková. Dřívější akvizice královéhradeckého Klicperova divadla, která poslední dvě sezony působí na první scéně.
Za roli Olgy Havlové si v pondělí odnesla Cenu divadelní kritiky, v hlasování zvítězila drtivě. Za stejnou roli má dnes večer šanci i na Thálii. Herečka si přitom neméně obratně v Národním divadle poradila s rolí prve zmíněné Titanie či třeba Manon Lescaut. Proč zde ale hereckou asociaci nezaujala? A proč vlastně letos v nominacích Národní divadlo zcela chybí? V činohře první scény totiž sice tamní herci podávají skvělé výkony, umělecké vedení Daniela Špinara však na osobnosti nesází a snaží se vnímat inscenaci komplexně.
Pavlína Štorková dvakrát jako Olga Havlová a jednou jako Titanie (uprostřed).
Výrazný herecký výkon, který by si pro sebe ukradl pódium i diváky, tady nyní neuvidíte. Poslední takový kus, nesmírně populární Audience u královny s Ivou Janžurovou, patří ještě do předchozí koncepce Michala Dočekala.
To ale přece neznamená, že se tu hraje špatné divadlo. Inscenace Olga (Horrory z Hrádečku), kde kritikům i asociaci Štorková tak učarovala, také není hra pro nenáročného diváka. Režisérka Martina Schlegelová pracuje s jinotaji a herci se zde točí v mnoha rolích. Herečce však dává více prostoru ukázat talent.
A ceny Thálie právě na tohle poukazují. Je jedno, zda cílí do regionálních vod (kdo si vzpomene, že loňskou činoherní Thálii obdržel Radim Madeja a Zora Valchařová-Poulová?), či mezi známá jména (letos mají šanci Milan Kňažko či Iva Janžurová). Přehled nominantů nám tak krom pár tipů na dobré výkony o divadle roku 2016 více neřekne.
Nepoví třeba o tom, že tahanice o granty ukončily provoz pražského Divadla Komedie, což odnesl soubor Company.cz. Ani o tom, že prostor Komedie nyní využívá Divadlo Na zábradlí, které na půl roku paralyzovala rekonstrukce prostor způsobená neřešitelnou majetkovou situací okolo jeho sídla.
A co přinesl loňský rok na scénách pozitivního? Třeba obdivuhodný nástup pražského Divadla pod Palmovkou, které už ze sebe zcela shodilo stigma povodní roku 2013 a stává se kulturním centrem chrlícím jednu premiéru za druhou.
Nebo velkorysý projekt Rosti Nováka Family Roots in Black Black Woods, který v březnu pokračoval úspěšnou berlínskou premiérou a v září se uzavřel pětihodinovým experimentálním opusem. Či třeba ostře sledovanou změnu v pražském Dejvickém divadle, kde po Michalu Vajdičkovi přebírá post uměleckého šéfa Martin Myšička.
Výsledky Thálií tak berme především jako oslavu herectví, nikoli jako aktuální obraz našeho divadla.
