Když se na situaci podíváme z pohledu obyčejného diváka, který na představení do Brna dorazil, můžeme se zcela konkrétně zeptat: Kdo dal Zdeňku Pernicovi a jeho Slušným lidem právo určovat, na co se smím dívat a na co ne? Pokud je mi osmnáct let a na pódiu se neděje nic nezákonného, neměla by ve svobodné zemi být žádná síla, který by to měla za mne určovat.
Jsem snad jako divák takového představení nesvéprávný? Proč se nemůžu rozhodnout sám, co je kvalitní umění a co brak, který pouze touží šokovat? A kdo mi vrátí vstupné?
Jak by se asi hřmotným postavám v bledě modrých tričkách líbilo, kdyby si vyrazily do kina na řekněme lehce erotický film a kdosi jim v momentě prvního odhaleného ramena nastoupil před plátno a začal protestovat proti morálnosti takové podívané? Princip je úplně stejný.
A když situaci z brněnského divadla doženeme do extrémů, vytanou nám hrůzné paralely s činy islámských extremistů. I oni konají s dojmem, že mají patent na to, co je správné a co je už přes čáru. Na úplně stejném principu Islámský stát nedávno likvidoval památky v Palmýře a Taliban nechal před lety odstřelit obří Buddhovy sochy v Bámijánu. Nad barbarstvím a zabedněností těch, co něco takového mohou jen schvalovat, zůstává dodnes rozum stát.
Samozřejmě nelze srovnávat dopad jednoho nafouknutého představení s monumentalitou staletých památek. Ale jedna banální poučka říká, že umění se dělí pouze na dobré a špatné. To dobré překoná věky, zatímco po tom špatném neštěkne za pár let ani pes.
Uskupení Slušní lidé, stejně jako všem dalším arbitrům veřejného vkusu, se sobotním činem podařilo pouze jediné: o díle chorvatského provokatéra Olivera Frljiće se bude mluvit ještě hodně dlouho.
