O to smutnější bylo zjištění, že z dvoudílného dokumentu ze všeho nejvíc trčela kaleidoskopická mozaika, připomínající způsobem zpracování více než historický dokument typ výchovně - vzdělávacího pořadu pro školy. Největší zádrhel spočíval již v samotném námětu. Dokument se pravděpodobně dramaturgicky inspiroval nedávno odvysílanými zahraničními portréty německých nacistických pohlavárů, jejichž sledovanost byla nezvykle vysoká.
Zatímco se zahraniční tvůrci vždy soustředili na studii jedné osobnosti, kterou pitvali z různých pohledů, autoři českého dokumentu museli do dvou hodinových dílů vměstnat osobností pět a na hlubší dokumentaristický pohled jim zjevně nezbyl čas. Výsledkem tak byla již během prvních dvaceti minut úvodního dílu Cesta k moci nepřehlednost a formální neobratnost ve vypravování. Přitom úvodní komentář začínající slovy: "Podívejme se nyní, jací to byli lidé" sliboval především přítomnost osobního lidského dramatu jednotlivých prezidentů.
Absenci dramatu však nahradila slovníková záplava faktů a informací. Fakta poskytl divákům kromě leckdy nadbytečného učebnicového komentáře například vojenský historik Fiedler, který pětkrát encyklopedicky přesně oddrmolil vyznamenání a medaile, jichž českoslovenští komunističtí vládci dosáhli. Jistě je zajímavé vědět, kdo kolik vyznamenání dostal. Ale co se za touto informací skrývá? Proč se vojenský historik zmíní o Gottwaldově prvním vyznamenání z boje proti maďarským bolševikům a odběhne hned k medaili další? Za co konkrétně medaili Gottwald obdržel a jaký vůbec tehdy byl, se nedozvíme, ačkoliv právě odkrývání skrytých souvislostí by mělo být ambicí každého hodnotného dokumentu.
Dost nešikovně působil v prvním dílu závěrečný komentář o Gottwaldovi: "Po zvolení prezidentem v roce 1948 doufal v to, že přispěje k blahu státu." Bereme-li v úvahu, že byl Gottwald již třicet let bolševikem znalým praktik, šlo o poněkud polemické tvrzení, které by si zasloužilo okamžité vysvětlení.
K dalším scenáristickým neobratnostem pak patřily časté berličky, z nichž se diváci kupříkladu dozvěděli, že "Svoboda to při odjezdu do Polska neměl jednoduché, protože musel opustit svou rodinu." Informace o tom, že se Svoboda oženil, se do vyprávění zjevně dostala jen proto, že se nějakým způsobem objevila i u ostatních portrétovaných prezidentů. Scenárista se však již nenamáhal najít vhodnější způsob jak divákovi tuto informaci prezentovat.
V dokumentu vystoupila pětice českých a slovenských historiků, nechyběli ani bývalí komunističtí spolupracovníci postižení událostmi z osmašedesátého roku: Jaroslav Šabata, Františe k Vodsloň či Ota Šik. Ale ani práce se svědky nebyla bohužel silnou stránkou dokumentu. Novinář, který se vydal v padesátých letech po stopách Klementa Gottwalda, sdělí jen tolik, že mu nikdo žádné informace o Gottwaldovi z politických důvodů nepodal. Poté tajnůstkářsky přidá, že mladý Gottwald zřejmě pil. Ano, milá anekdota, ale opět - k čemu je to divákovi? Co se z toho dozví? Většinou jde skutečně jen o mlhavá stanoviska, řídké poznámky na okraj: "Marta Gottwaldová ráda krájela cibuli" či jímavé vzpomínky typu: "Klement Gottwald se k dětem choval v Moskvě pěkně".
Bývalý ministr zahraničí ČSSR Bohuslav Chňoupek zase v souvislosti se vzpomínkou na osobnost Gustáva Husáka přizná, že Husák znal celou mši latinsky a byl tedy "vyvíjející se katolík". Skutečnost, že Husák pocházel z katolické rodiny, je přitom učebnicově známá. Jaký byl ale Husák? O tom nic neprozradí ani starý muž, který s Husákem seděl v padesátých letech.
Podobných otázek je možné klást mnohem víc. Diváci si nakonec z dokumentu odnesou, že Gottwald v padesátých letech pil, Novotný byl byrokrat, Husák k stáru nesoudný kariérista. Žádné drama, žádná konfrontace. Při dané struktuře dokumentu to patrně nebylo v lidských silách. Kdyby se však autorům podařilo každý díl věnovat jednomu z pětice prezidentů, mohl vzniknout dokumentárně hodnotný cyklus odhalující jeden z podstatných rysů totalitního režimu.
