Světy populární hudby a videoher si jsou od samotných počátků velice blízko. Možnost oslovit nové posluchače skrze povedenou hru je velice žádaná a objevit se třeba na soundtracku nějaké populární sportovní hry může umělcům v jejich kariéře výrazně pomoci.
Své o tom ví třeba britští Goldfinger z jejichž Supermana udělal první díl Tony Hawk Pro Skatera světový hit. Využití licencovaných písní je ovšem jen jednou z forem spolupráce, kterou mohou autoři her a hudby navázat. A nutno říct, že tou nejnudnější.
David Bowie v Omikronu potvrdil svojí roli vizionáře.
Zajímavější je možnost složit celý soundtrack (z těch nejlepších jmenujme například 65daysofstatic k No Man’s Sky, Amona Tobina pro Splinter Cell nebo projekty Floex a DVA u her české Amanity), jindy známé tváře proniknou i přímo do virtuálních světů jako vedlejší postavy (David Bowie v Omikronu, Phil Collins v Grand Theft Auto).
Když nebyly náklady na vývoj ještě tak vysoké, zaštítili někteří umělci svým jménem celé tituly. Výsledkem této snahy je řada vyloženě bizarních titulů, které vycházely především v 90. letech minulého století.
Jako příklad můžeme uvést Frankie Goes To Hollywood stejnojmenné kapely, kterou většina lidí zná díky jejich písni Relax. Ten hráči mohli slyšet jen v 8-bitové „chiptune“ verzi, jelikož hra vyšla pouze na platformy Commodore 64 a ZX Spectrum, jejichž primitivní zvukový modul moc možností pro zprostředkování hudebního zážitku nedával.
Hra Frankie Goes to Hollywood byla o dost divnější, než by posluchači rádiového hitu Relax asi čekali.
Úkolem tohoto originálního mixu žánrů bylo sjednotit čtyři části osobnosti hlavního bezejmenného hrdiny, což v praxi obnášelo detektivní hledání vraha a plnění série arkádových miniher. Na svoji dobu šlo o vyloženě „artový“ titul, jeho přijetí tak bylo rozporuplné, časopis Commodore Force jej ovšem označil jako nejlepší hru, která kdy na této platformě vyšla.
To Revolution X rockových Aerosmith skončilo jednoznačným fiaskem. Šlo o kolejnicovou řežbu ve které jste stříleli po členech organizace New Order, jež vyhlásila válku kultuře mladé generace. Členové kapely jsou ve hře v digitalizované podobě a v případě poražení hlavního bosse i zahrají písničku, jinak se ovšem veškerá souvislost s Aerosmith omezuje jen na dabing.
Aerosmith ve hře Revolution X, která u kritiků propadla.
Vydavatelská společnost Midway původně chtěla udělat hru na motivy Jurského parku, ovšem nepodařilo se jim sehnat licenci, a tak museli vzít za vděk tehdy „největší rockovou kapelou světa“. Zatímco na automatech vybavených světelnými pistolemi to ve dvou lidech mohla být celkem zábava, verze pro domácí konzole tvrdě propadla, magazín Electronic Gaming Monthly ji v roce 2006 prohlásil za desátou nejhorší hru všech dob.
Člověk by čekal, že nové médium zaujme spíše progresivní tvůrce elektronické hudby, ovšem z nějakého důvodu v něm hledali potenciál především rockoví „dinosauři“.
Střílečka inspirovaná albem Psycho měla potenciál zaujmout i hráče, kteří kapelu Kiss neposlouchali.
Crüe Ball kapely Mötley Crüe je jen klasickým pinballem inspirovaným vizuálním image kapely, což platí i o velice podobném Kiss Pinball. Parta kolem zpěváka Gene Simmonse ovšem později přišla v roce 2000 i s 3D střílečkou Kiss Psycho Circus: The Nightmare Child.
V naší dobové recenzi jsme ji bohužel označili za „poměrně průměrnou a mělkou na to, aby vás přitáhla na delší dobu k monitoru“. Pro sběratele vyšla hned ve čtyřech variacích, každá s jiným Kissákem na krabici, lidem mimo scénu ovšem neměla moc co nabídnout. Paradoxní je, že hlavními hrdiny nebyli samotní slavní muzikanti, ale jen členové fiktivní revival kapely. O scénář se postaral komiksový tvůrce Todd McFarlane (Spawn, Venom), takže to nebyl úplný průšvih, moc kopií se ovšem neprodalo.
Hra na motivy kapely Queen většinu fanoušků nepotěšila.
Ještě hůře dopadl podivný horor Queen: The eYe vydaný pět let po smrti zpěváka Freddieho Mercuryho. Hra se roztahovala celkem po pěti CD-Romech a obsahovala pořádnou dávku písní, jinak šlo spíše o klasické sci-fi plné vražedných robotů, které s tvorbou Queen nemělo téměř společného. Vinou dlouhého vývoje byla navíc hra graficky odporná, a tak si na ni dnes vzpomene jen málokdo.
Iron Maiden v souvislosti s vydáním své bestofky Ed Hunter vypustili do světa i stejnojmennou střílečku, jejímž hrdinou byl jejich slavný maskot Eddie. Slova basáka Stevea Harrise o tom, že jde o „tu nejlepší věc, jakou kdy v životě viděl“ byla samozřejmě značně přehnaná, fanoušci však mohli být vcelku spokojeni. Když nic jiného, alespoň ke hře dostali povedené CD.
50 Cent do vývoje „svých“ her vydatně mluvil.
Videohry jsou oblíbené i u raperů. Svou láskou k nim je proslulý Curtis James Jackson. Pod svou uměleckou přezdívkou 50 Cent vydal dvě střílečky, ve kterých vystupuje jako hlavní hrdina. Bulletproof i Blood on the Sand jsou neoriginální akce z pohledu třetí osoby, které ovšem nabízely vše, co bylo na přelomu první a druhé dekády tohoto tisíciletí žánrovým standardem. Slavný raper se tehdy i přímo angažoval ve vývoji, na přání jeho syna například museli vývojáři na poslední chvíli zapracovat i boj s vrtulníky.
50 Cent se sice z obalů hry tvrdě mračil, jinak ovšem z her byla patrná jasná nadsázka. Na konci druhého dílu ovšem hlavní hrdina umírá, stejně jako i celá série, slabé prodeje znamenaly pro Swordfish Studios krach.
Ovladač ve tvaru loga kapely Wu-Tang Clan
Rovnou tři hry pak nesou název známého „streetového“ labelu Def Jam. Všechny jsou variacemi na v Evropě nepříliš oblíbený sport wrestling, což je poněkud překvapivé, když i producent třetího dílu Kudo Tsunoda v rozhovorech nadnesl, že propojení wrestlingu a hip hopu mu příliš nedává smysl. Každopádně série si své fanoušky našla, poslední díl vyšel v roce 2007 a žádný další se už nejspíše neplánuje.
Svoji videohru mají i slavní Wu Tang-Clan. Jmenovala se Wu-Tang: Shaolin Style, vyšla na první PlayStation a kupodivu nebyla vůbec špatná. Šlo o klasickou bojovku, kterou bylo možné hrát ve čtyřech lidech na jednou, což tehdy nebylo úplně obvyklé. Členové rozvětvené kapely zde figurovali v roli bojovníků s rozdílnými vlastnostmi.
Shaolin Style byl velmi brutální, však také vycházel z enginu nikdy nevydané zvrácenosti Thrill Kill. Kdo si zakoupil speciální verzi, dostal k tomu i gamepad vytvarovaný do podoby ikonického loga kapely. Jeho použití nebylo snadné, dnes má ovšem sběratelskou hodnotu.
Sláva série Gutar Hero je zřejmě nadobro pryč.
Počátkem tisíciletí se staly velmi populární hudební hry série Guitar Hero. Hráč v nich na plastové atrapě kytary mačkal do rytmu barevná tlačítka a představoval si, že je rockovou hvězdou. Než tato podivná vlna opadla, dostaly mnohé kapely svojí vlastní edici, pro účely článku jsou však příliš obyčejné. To samé platí o Britney’s Dance Beat, ve které popová hvězdička Britney Spears učila hráče tancovat, ABBA: You Can Dance pak k podobnému konceptu ještě připojila možnost karaoke.
Nejvýraznější otisk tak v herním průmyslu zanechal samotný král popu Michael Jackson. Údajně se podílel na vzniku třetího dílu série o ježku Sonicovi, v titulkách ovšem uvedený není. Zato arkáda Michael Jackson’s Moonwalker má dnes takřka kultovní statut. V roce 1990 vyšla na mnoha platformách a mezi verzemi byly zásadní rozdíly, ve všech se ovšem slavný zpěvák pohyboval svým ikonickým tanečním krokem, likvidoval nepřátele a zachraňoval malé děti.
S tím, jak se zdražoval vývoj nových her, ovšem podobným experimentům nejspíše odzvonilo. Ano, na mobilech občas popové hvězdičky něco vydají, oproti výše zmíněným experimentům jde však o nudně konformní zbytečnosti (i když výjimky se najdou).
Hráli jste některou z v článku zmíněných her, nebo máte pocit, že jsme nějakou zásadní zapomněli? Dejte nám vědět do diskuse.
