Vampire: The Masquerade - Bloodlines

Všudypřítomné skvrny od krve a tesáky bránící v ukázkové artikulaci – to je jen zlomek útrap každého upíra. Prozkoumejme ostatní zákoutí proklatého plemene v jednom z nejlepších RPG roku od tvůrců perly jménem Fallout.

Snaha o spojení stolních her s počítačovými je zde odedávna. Koho by také nelákalo prolnout bohaté a propracované světy (za všechny jmenujme universum Dungeons & Dragons) a jejich vypilovaná pravidla s moderním zábavním médiem. Právě to hráči umožňuje prožití svého vlastního dobrodružství, aniž by se musel po nocích tísnit u stolu za zápachu hořících svíček a hádat se s partou individuí, zdali ta ohnivá koule prorazila nepřítelův suspenzor s AC –2. Vampire: The Masquerade je neméně povedenou společenskou hrou z produkce společnosti White Wolf a na počítačově herním poli jsme se s ní mohli setkat již několikrát. Pomineme-li zrušenou adventuru z poloviny devadesátých let, bylo to především v RPG s přízviskem Redemption, které přineslo hromadu soubojů ne nepodobných Diablu, zajímavý příběh a rovnou dvě časová období, ve kterých se hra odehrávala. Štafetu však nyní přebírá vývojářský tým Troika, jenž je zajímavý hned z několika důvodů. Zaprvé se někteří jeho zakladatelé přímo podíleli na vývoji legendárního RPG Fallout, zadruhé patří do portfolia studia takové kousky jako Arcanum: Of Steamworks and Magick Obscura nebo novější Greyhawk: Temple of Elemental Evil. Ačkoliv oba tituly nebyly nikterak doceněné, zejména díky množství programových chyb, přičemž tým už už koketoval s označením „druhá Bethesda“, jednalo se o vynikající hry. Právě proto provázela Bloodlines velká očekávání.

Akce ustupuje do pozadí a otěží se chápe atmosférický mix advetury s RPG.

Pro začátek je třeba uvést, že Bloodlines spojuje s někdejší Redemption pouze licencovaný svět Vampire, jinak se jedná o dvě zcela odlišné hry. Zatímco v Redemption jsme s partou svěřenců stínali hlavy desítkám nepřátel, zde samotná akce ustupuje do pozadí a otěží se chápe atmosférický mix advetury s RPG, to vše ve volitelném pohledu první nebo třetí osoby. Stavebním kamenem Bloodlines jsou dialogy ukecané, že by se za ně nemusel stydět ani Fidel Castro, spolu s pendlováním od NPC k NPC, kdežto souboje se stávají jen občasnou záležitostí korunující předešlé snažení.

Svět Vampire: The Masquerade patří k tomu nejpropracovanějšímu, co lze při honbě za upírskou tematikou nalézt. Podobně, jak předkládá filmový Blade, prostupuje přísně uzavřené společenstvo upírů celým sociálním spektrem, aniž by o své existenci dávalo jakkoliv vědět. Upíři jsou realita, žádný drákulovský mýtus. Zuřivé máchání krucifixem vyplaší leda mouchy, osikové kůly jsou dobré tak na otop a vyvařování kotlů česnečky odežene svým smradem maximálně sousedy. Pouze sluneční světlo dokáže pokožku moderních upírů proměnit v prokleté hnojivo a proto se také celá hra odehrává pod rouškou noci. Autorům lze vzdát hold za výtečné převedení knižního prostředí do virtuální podoby; hierarchie upírů, propracovanost jednotlivých klanů a celý flexibilní svět, to vše zde nalezneme.

Válka klanů

Volba klanu je zásadním krokem při započetí nové hry. Lze si libovolně vybrat, nebo je hráči jeho postava automaticky vygenerována na základě zodpovězení jednoduchých otázek. Zde je seznam jednotlivých klanů se stručným popisem.
Brujah – Klan nebojácných válečníků, jenž neuznává samozvané vládce a tím v současné době zastává roli anarchistického hnutí. V jejich barech nalezneme nejen zpité punkery, ale také silné charaktery s „dobrým“ srdcem.
Gangrel – Divoké bestie, které mají daleko blíže ke zvířatům nežli k lidem. Na rozdíl od Brujah ovšem nejsou posedlí revolucí ani násilím a daleko více se uzavírají sami do sebe.
Malkavian – Kdyby nebyly blázni, daly by se blázince naplnit Malkaviany. K jejich štěstí mohou svou šílenost přenést i na ostatní, čímž dosahují velice zajímavých výsledků.
Nosferatu – Ohavná stvoření zakládající si ponejvíce na svém upírském původu. S lidmi se téměř nestýkají, vynahrazují si to však svým věděním a několika unikátními schopnostmi.
Toreador – Opak Nosferatu. Během staletí se jim podařilo dokonale splynout s lidskou společností. Pověstné se staly jejich sociální vztahy s lidmi, mínusem je však slabší tělesná konstituce.
Tremere – Upírští mágové, mezi jejichž smrtící schopnosti patří znalost thaumaturgie. Jedna z nejnebezpečnějších větví upírů vůbec.
Ventrue – Rození vůdcové, uhlazení zakladatelé Camarilly. Co se jim nedostává na síle nahrazují řečnickým uměním přirozenou nadřazeností.

Hráč se stává členem prokleté rodiny čirou náhodou. Vzrušující noc s kráskou, která se pyšní kromě jiných předností také dvěma nabroušenými špičáky navíc, se promění v noční můru. Svrchovaný baron Los Angeles, princ LaCroix, trestá hříšnici, nyní o pár litrů naší krve bohatší, a doufaje v naši podřízenost nám dává v tomto prokletém světě milost. Autoři nechávají hráči naprostou volnost, zda později zůstane na straně mocnářské Camarilly s princem v čele, nebo se přikloní na stranu revoltující větve Brujah, či zvolí zcela jiný směr. Samotný příběh zvolna meandruje mezi desítkami postranních úkolů a točí se kolem tajemného artefaktu, jenž právě připlul do LA na vypleněné lodi. Otře se dále také o druh upírů zvaných Thin Bloods, jimž v žilách koluje již velmi oslabená Kainova krev, a o řadu dalších reálií (nejen) ze světa Vampire.

Jak již bylo řečeno, Bloodlines se odehrávají v současném Los Angeles. Jeho čtyři městské části (Santa Monica, Downtown, Hollywood, Chinatown) rozdělují hru na čtyři pomyslné kapitoly, které mezi sebou zvolna prolínají. Hráč se tak často vrací do dříve prozkoumaných lokací, aby dokončil úkol, jež mu zadají jinde. Město tím získává na komplexnosti a ani nevadí, že množství budov je pouze dekorativních a pohybujeme se pouze mezi několika význačnými místy. Herní prostředí je rozděleno na tři zóny – masquerade, elysium a bojiště. Maškaráda si vyžaduje přísné dodržování pravidel, přičemž hráč nesmí například vysávat své oběti před zraky ostatních lidí nebo prozradit pravdu o společnosti upírů, jinak je na něj uspořádán krvavý hon a hra končí. Elysium je pak doménou lokací zahrnujících upírské kluby a podobně, kde je zakázáno bojovat a používat jakékoliv nadpřirozené schopnosti. Pravým opakem jsou bojové zóny, jejichž název je sám o sobě dosti výmluvný. Kapitolu samu pro sebe tvoří lokace odehrávající se mimo město. Některé jsou díky své zaměřenosti na boj spíše průměrné, jiné zase představují skvosty. Kupříkladu nešťastnými dušemi obsazený přímořský hotel je vedle Shalebridge Cradle z Thief 3 další designérskou perloi, jež hráči často přivodí lehčí infarkt.

Nešťastnými dušemi obsazený přímořský hotel je vedle Shalebridge Cradle z Thief 3 další designérskou perloi, jež hráči často přivodí lehčí infarkt.

Většinu času novopečeného upíra vyplní běhání od krámku ke krámku a zpovídání olbřímího množství NPC. Často však hráč zabrousí také k čisté zlodějině, páčení zámků a hackování počítačů. Bloodlines tak v jistém ohledu připomínají nepřekonatelný Deus Ex. Na rozdíl od něj však postrádají jeho volnost v pohybu, tedy zejména propracovanější design map, ovšem na druhou stranu dávají hráči vybrat mezi horou úkolů, jimiž se může, ale nemusí zabývat. Těch nepovinných jsou z celkového množství cca šedesáti téměř dvě třetiny, nicméně právě jejich plnění je tou nejšťavnatější esenci hry. Navíc jsme za každý úspěch odměněni cennými body přerozdělitelnými mezi množství charakteristik, bez nichž by se upír později jen těžko obešel.

Nejzajímavějším elementem Bloodlines jsou herní postavy a rozhovory s nimi. Hráč se setká s nepřeberným spektrem individualit, pod jejichž rozohněné rty přitékají stránky textů, ovšem nikoliv stohy blábolů, nýbrž chytré a účelné informace. Památným momentem je kupříkladu podzemní návštěva podivínského Nosferatu Garyho nebo velice povedená scénka s jedním Malkavianem na počátku, ale víc již opravdu prozradit nelze. Živelnost dialogů podtrhuje i profesionální dabing, k němuž nelze mít nejmenších výhrad.

Upíři ve hrách

Ačkoliv se tak na první pohled nezdá, historie počítačových her zahrnuje celou řadu titulů s upírskou tematikou. K těm nejstarším patří například dvoudílná série Elvira (1990 a 1991), která si získala hráče zejména svou atmosférou děsivého RPG. Ani slavný Gabriel Knight se nevyhnul ostrým tesákům. Ve druhém díle změřil síly s vlkodlaky, ve třetím nazvaném Blood of the Sacred, Blood of the Damned s upíry. O něco méně kvalitní pak byly tituly zaobírající se problémem v jeho nejklasičtější formě – Dracula: Zmrtvýchvstání a pokračování Dracula: Poslední útočiště. Obě hry byly k příjemnému překvapení českého obecenstva kompletně lokalizovány.

Na poli akcí lze vybrat přísně atmosférickou záležitost Nocturne, který upírům zasvětila celou jednu ze čtyř povedených kapitol. Od stejných tvůrců pochází o něco frenetičtější Bloodrayne se sexy upírkou v hlavní roli. V nejbližších měsících se navíc dočkáme slibně vyhlížejícího pokračování.

Svérázného pojetí se upírská legenda dočkala v původně konzolové sérii Legacy of Kain. Podle mnohých to byl právě první díl s přízviskem Blood Omen, jenž oplýval nejhustší atmosférou a hratelností, zatímco se zpátečnicky držel dvourozměrného zpracování. Dvě další pokračování, Soul Reaver a Blood Omen 2 se nesly ve jménu 3D a úspěch slavily opět zejména na konzolích. Zatím poslední díl, Legacy of Kain: Defiance, se nedávno dočkal povedené konverze na PC, ovšem ke klasikám žánru se opět nezapsal.

Tvůrci Fallout se nezapřeli a implementovali do hry propracovaný vývojový strom charakteru. Vlastnosti rostou v pěti stupních a ovlivňují velké množství dovedností. Ty se ovšem nikterak neomezují na boj, ale definují také schopnost smlouvat (byť se ve hře nakupuje jen velmi, velmi málo), záletnicky svádět ostatní postavy, vyhrožovat nebo nabourávat počítače. Každý upírský klan je však stavěn jinak. Toreadoři jsou rozenými svůdníky, Gangrel vyniká v boji nablízko, naproti tomu Malkaviané ovládají mrazivé psychické schopnosti. Hra za jednotlivé klany je tím pádem diametrálně odlišná a v kontextu s rovnými pěti rozdílnými konci nabádá k opětovnému hraní za jiný charakter. Vypíchnout si zaslouží zejména Malkavian, jež je snem každého psychiatra. Již jeho dialogy vedené opilým fontem písma jsou plné svérázných vtípků. Navíc oplývá vlastností dementation, s jejíž pomocí zvládne naprosto zmagořit většinu charakterů a někdy také sám sebe. Nelze se pak divit rozhovorům s domácími spotřebiči a podobným výstřelkům.

Technická stránka hry je velkým smolným flekem na jinak dokonalém obrazu.

Vampire nelze považovat za akční hru. Jednak jsou akční části od zbytku hry poměrně ostře odděleny (vyjma několika málo pasáží, ke kterých se pouze bojuje, ovšem i zde lze boj obejít tichým plížením) a navíc je zpracování soubojů ryze průměrné. Kromě několika nápaditých soubojů s bossy v závěru dopadá každá potyčka díky nevalné umělé inteligenci stylem rošamba – protivníci se k sobě postaví čelem a za zuřivého klikotu se čeká, kdo padne první. Rovněž je zde patrný nepoměr mezi efektivitou střelných zbraní a zbraní nablízko, přičemž střelný arzenál si žádá o něco větší bodovou investici do příslušných charakteristik. Tak či tak, i zde se objevují příjemné momenty, jež se týkají speciálních schopností. Není nad rozvášněného upíra řádu Tremere, jenž svým uměním thaumaturgie přiměje celé své okolí zvracet krev. A to je pouze jedna z nižších úrovní této dovednosti!

Souboje můžeme autorům s klidným svědomím odpustit, hra na nich není založena. Naproti tomu technickou stránku, jež je velkým smolným flekem na jinak dokonalém obraze, již nikoliv. Už řešení herních lokací je více než nepraktické. Ať již vejdeme z ulice do rozlehlejšího objektu nebo do malého krámku o jedné místnosti, vždy je výprava podrobena dlouhému nahrávání. Jednoznačným zklamáním je pak vizuální zpracování, zejména na počátku, kde se autoři na detailnosti scén příliš nevyřádily. Od licencovaného Source enginu jsme zkrátka čekali něco víc, než jen průměrné textury a poměrně chudé lokace. Je pravdou, že takový Hollywood nebo Chinatown v druhé půli hry jsou již o poznání barvitější a hezčí na pohled, ovšem i tak hra vypadá mnohem hůře než Half-Life 2 běžící na stejném enginu a to prosím nebereme v potaz plynulost grafiky, jež je nesrovnatelná. Velkou devizou, jež si Source zachovává, je výborné zpracování mimiky veškerých postav. Jednoznačným plusem je rovněž hudba. Ambientní noirové melodie v zákoutích temných ulic střídají tvrdší rytmy z produkce Genitorturers, Chiasm a dalších a ve výsledku tvoří velmi zajímavé dílo.

Hra sama o sobě je téměř bezchybná a zasloužila by si hodnocení vysoko nad devadesát procent. Nesměla by to ale být Troika, aby netrhla další rekord v počtu bugů na kilobajt herního kódu. Minoritní nedostatky v podobě prolínání polygonů nebo problémové kolize hráče s otevíranými dveřmi by se dali přehlédnout, ovšem když se nelze v důsledku chyby hnout z místa a je nutné zbytečně zadávat příkazy do konzole, je zle. Výskyt bugů se liší uživatel od uživatele – jednomu se nahraje problémová lokace až napotřetí, jinému vůbec. Byl tu i případ, kdy nešťastník nenávratně uvízl uprostřed animované sekvence. Biolit na tyto brouky nezabírá a tak nezbývá než si počkat na připravovaný patch.

Verdikt: Vampire: The Masquerade - Bloodlines jsou mistrovským dílem a návratem ke starým časům, kdy ve hrách nešlo jen a jen o akci. Přes mohutné technické nedostatky jde bez debat o žhavého kandidáta na RPG roku; předpoklady na to má. Nadprůměrná hrací doba, desítky nepovinných úkolů, skvělé dialogy, zásadní rozdíly mezi jednotlivými druhy upírů a především bezkonkurenční atmosféra plná krvežíznivých monster. To vše ve vypilovaném světě Vampire: The Masquerade. Co víc si přát? Snad jen brzké vydání patche, jenž by zvednul výsledné hodnocení minimálně o pět procent výše.

Neoficiální patch

Od hráčů, pro hráče. Tak zněl slogan společnosti Interplay, ovšem s chybovostí Bloodlines a vydáním neoficiálního patche nabývá toto rčení nového významu. Ačkoliv Troika pracuje na rozsáhlejší záplatě, zapálení fanoušci si pomohli sami. Patch odstraňující některé nejzásadnější nedostatky se nalézá zde.