Dobrodružství bojovníka Thorgala je v krátkém sledu již druhou hrou od někdejšího francouzského Crya, která po krachu svého vydavatele osiřela a posléze byla adoptována původem americkou společností The Adventure Company. Narozdíl od předchozího titulu Salammbo se však nejedná o žádnou extra novinku – ve Francii hra stihla vyjít ještě pod hlavičkou Crya bezmála před rokem, do ostatních evropských zemí, stejně jako na půdu USA, pak přicházela postupně v průběhu první poloviny tohoto roku (v Americe vychází pod názvem Curse of Atlantis: Thorgal’s Quest).
Podobně jako Salammbo si i Thorgal bere inspiraci ze stejnojmenného francouzského comicsu, jehož černobílé obrázky nás doprovázejí během instalace hry a při načítání jednotlivých herních kapitol. Příběh pojednává o bojovníkovi Thorgalovi Aegirssonovi a o jeho cestě na domovský ostrov, kde ho netrpělivě očekává jeho žena Aaricia, dcerka Loure a syn Jolan.
Hra začíná v malé přímořské vikinské osadě, kde Thorgal potká záhadného starce jménem Noral. Od něj dostane kouzelné zrcadlo, do nějž když se podívá, uvidí odraz svého osudu, své budoucnosti. Ta ale není kdovíjak příznivá, neb v zrcadle Thorgal uvidí sám sebe, jak lukem zastřelí svého vlastního syna Jolana. Pln zděšení se tedy ihned vydává na strastiplnou cestu domů, aby svůj osud včas změnil a zachránil tak synkovi jeho mladý život.
Přestože zápletce nelze vytknou jistou dávku originality, postrádá to podstatné – nedokáže hráče plně zaujmout a motivovat ho k tomu, aby se hrou prokousal až k jejímu cíli. Naopak co hráče zaujme okamžitě, nebo přinejmenším překvapí, je forma zpracování hry. Tvůrci se kupodivu nerozhodli své dílo postavit na jednom ze dvou notoricky známých enginů Crya (Omni3D a Cryogen), ale vytvořili ho v klasickém stylu podobném například Syberii, tedy se statickými 2D předrenderovanými lokacemi a 3D polygonovými postavami. Na první pohled je to rozhodně vítaná změna - grafika konečně nevypadá rozplizle, pohyb postavy se neovládá klávesnicí, ale pohodlně myší, a tak podobně. Bohužel se ale autoři vehementně snažili být alespoň v něčem originální, čímž si sami sobě vykopali hrob.
Hovořím zde o dosti dementním způsob identifikace interaktivních předmětů na lokacích. V jiných obdobných hrách je zvykem, že po najetí kurzoru na takový předmět se tvar kurzoru, nebo alespoň jeho barva, změní. Zde zůstává kurzor neměnný, pouze onen předmět začne pomaloučku „blikat“, a to ke všemu občas jen v případě, že stojíte s postavičkou v jeho blízkosti. Interaktivní předměty jsou ovšem zpravidla velice malé, nenápadné a blikají tak nevýrazně, že je při brouzdání kurzorem po obrazovce jednoduše přehlédnete a naprosto zbytečně se ve hře zaseknete, což na hratelnosti bohužel příliš nepřidá.
A že by potřebovala přidat jako sůl! Ono „dobrodružství“, jímž během hry procházíme, je totiž veskrze nudnou a nezajímavou záležitostí, která podobně jako u většiny jiných Cryo-her postrádá návaznost či viditelnější smysl. Než Thorgal dorazí do své rodné vísky, projde asi pěti různými lokalitami, jako je temný les, hrad, vesmírná loď nebo podivný „duchovní“ svět. Aby úspěšně překoval všechny překážky, musí vyřešit nejen několik klasických adventurních
úkolů na bázi sbírání a používání předmětů nebo jednoduchých lineárních dialogů s postavami, ale čeká ho i jeden maximálně nepřehledný 3D puzzle a konečně několik akčněji laděných intermezz. Jak už jsem zmínil výše, Thorgal je bojovník a jako takový má neustále přes rameno přehozený svůj luk. Často se tak stane, že musí někomu dokazovat své lukostřelecké umění a to jak na vyžádání dané postavy, tak většinou ku její nelibosti. Tyto střelecké mezihry nejsou příliš obtížné, stačí jen zamířit kurzorem na (pohyblivý) cíl a odhadnout správný okamžik výstřelu, problémem ovšem je časové omezení, které v některých situacích vyústí v Thorgalovu smrt. Střelba z luku, která měla jinak stereotypní hratelnost okořenit, se tak stává spíše frustrující složkou, jenž hráče dokáže tak nanejvýš rozčílit.
Všechnu tuhle blamáž se Cryo snaží vynahradit tradičně kvalitním vizuálním zpracováním. Prim hraje několik fantasticky zpracovaných videosekvencí, které se hrou proplétají a představují tak pro hráče alespoň nějaké příjemné zpestření. Špatná ale není ani grafika lokací, obzvláště přírodní lokality v úvodních dvou kapitolách a ve finále na Thorgalově ostrově vypadají nádherně. 3D modely postav již takovou detailností neoplývají, ale protože je sledujeme vždy z větší vzdálenosti, většinou nižší počet polygonů ani nezpozorujeme. Cryo ovšem tentokráte zklamalo po zvukové stránce.
Hudby je jako šafránu (pravda, úvodní pohodová melodie hraná na strunové nástroje se velice příjemně poslouchá, ale jedna skladba soundtrack nezachrání) a doslova mizerně dopadl dabing. V roli zhruba dvaceti postav slyšíme už roky stále tytéž herce, jejichž hlasy se pro mě pomalu stávají noční můrou, a i technická kvalita je tentokráte silně podprůměrná. Totéž v bledě zeleném lze říci i o zvukových efektech.
Více už se o této veskrze průměrné adventuře snad nemusím rozepisovat. Thorgal prostě nedokáže zaujmout ani příběhem, ani hratelností, a ke všemu je velice jednoduchý a krátký (dohráno za 7 hodin čistého času). Doufejme, že se stane symbolickou smutnou tečkou za nepříliš hojnou první polovinou tohoto roku, kdy vyšla prakticky jen jediná opravdu kvalitní adventura – shodou okolností český Posel Smrti. Během probíhajícího léta nejspíš ještě adventuristé zůstanou i nadále jen o vodě a o chlebu, ovšem o to více bychom si měli napěchovat bříška během nadcházejícího bohatého podzimu. Už aby tu byl!
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
