RECENZE: The Chant působí jako nedotažená vykrádačka Stranger Things

Prvotina studia Brass Token sice není vyloženě špatná hra, v mimořádně na horory bohatém závěru roku ovšem nemá žádné trumfy. Zajímavě působící zápletku o náboženském kultu brzy utopí v tuctové akční hratelnosti.

Žánr survivalových hororů v posledních letech netrpí zrovna nedostatkem nových titulů a pro začínající studio není zrovna snadné v něm obstát. Vývojáři z Brass Token se podle vlastních vyjádření této výzvě pokusili čelit sázkou na inovativní herní mechaniky, které ovšem ve své neotřelosti nejsou bohužel nijak převratné.

V podstatě tím jediným, co působí proti jiným hrám trochu odlišně, je způsob, jakým nahlíží na hlavní protagonistku. Její momentální stav se dělí na tři složky: příčetnost, tělo (zdraví) a duševní energie. Všechny tři lze doplňovat posbíranými předměty. Z duševní energie lze doplňovat příčetnost (když dojde, ztrácí smysl bojovat – nastává panika – a jedinou nadějí je útěk), nebo jí lze krmit zvláštní dovednosti jako zpomalení času. Příčetnost ubývá jak přičiněním nepřátel, tak vlivem prostředí a je tak třeba ji doplňovat téměř neustále. A zdraví je prostě zdraví. Když dojde, je po všem.

Tyto tři atributy lze v průběhu hry vylepšovat, ale kromě jejich číselného navýšení se žádných zásadních změn v herních mechanikách nedočkáme.
Aktuální stav jednotlivých složek ještě ovlivňuje možnosti výběru odpovědí v dialozích, které navzdory dojmu, že se lze ubírat různými cestami, nemají na průběh hry prakticky žádný dopad. Což je škoda, protože zrovna tato provázanost by jinak mohla být poměrně zajímavá. Ale je jasné, že každé další rozcestí v příběhové hře neúměrným způsobem zvyšuje náklady na vývoj a už na první pohled je patrné, že vývojáři z Brass Token měli k dispozici jen omezený rozpočet.

Ač hře nelze upřít jistou míru originality co se výtvarné stránky týče, celkově je grafické zpracování podprůměrně. Prostředí působí uměle a jakoby by bylo seskládané z nesouvisejících částí. Šetřilo si i na animacích, které zejména v soubojích nijak nepomáhají odhadnout stav zdraví nepřátel, kvůli čemuž je zápolení dosti nudné.

Asi nejsilnější stránkou hry je její příběh, který mě alespoň ze začátku celkem zaujal a na rozdíl od jiných her tohoto žánru se jevil být poměrně neotřelým. Psychicky nevyrovnaná Jess, která trpí tragickou ztrátou nejlepší přítelkyně, se vydává za svou kamarádkou Kim (kterou ze ztráty přítelkyně částečně viní), do spiritualistického rezortu na odlehlém ostrově, kde, jak doufá, své vnitřní problémy vyřeší.

Místo toho se ovšem dostává do spárů kultu, který skrze své okultní rituály vpustí do světa tvory z jiné dimenze. Vypadají jako mimozemšťané z Half-Life se silnými podtóny z Lovecrafta a Stranger Things. Všechny postavy ostatních kultistů mají svou osobnost a historii, kterou se dozvídáme z dialogů a porůznu roztroušených poznámek a kdyby jim bylo věnováno trochu více času a péče, mohla být hra docela poutavá. Bohužel takto vše vyplývá vniveč.
Po zajímavých úvodních scénách už se jede víceméně pořád po jedné koleji, na které se střídá pobíhání a sbírání různých předmětů (které ani nelze nenalézt) po řešení až trapně jednoduchých „hádanek“ s nudnými souboji s vizuálně sice zajímavými, ale velmi brzy již zcela předvídatelnými nepřáteli.

Do toho je třeba ještě neustále vyrábět různé „zbraně“ jako otýpky roští, sůl nebo zapálené větve (protože crafting v survivalové hře přece nesmí chybět), které se ovšem velmi rychle opotřebovávají. Na nějakou skutečnou zbraň jako nůž nebo pistoli můžete klidně zapomenout. Ještě bych pochopil, že na ostrově plném sjetých hipíků člověk nenajde pistoli, ale že by tam neměli ani jeden pořádný kuchyňský nůž?

Logických nesouladů je bohužel hra i příběh plné a po sotva pár hodinách hraní jsem se musel vysloveně přemáhat, abych pokračoval dál. Počáteční lehké mrazení ze scén a nepřátel vystřídal stereotyp a předvídatelnost. O osudy ostrovanů jsem pozbyl jakoukoliv starost.

The Chant měl potenciál a o vyloženě špatnou hru nejde, jenže zkrátka ničím nedokáže zaujmout. Za plnou cenu, tedy téměř tisíc korun, tento počin rozhodně nestojí. Až bude zdarma na Epicu, nebo za stovku v nějaké slevové akci, stojí za vyzkoušení, ale je tolik lepších her, které si vaše těžce vydělané peníze zaslouží rozhodně více.