RECENZE: Mutant Year Zero je strategie, která nevyžaduje přemýšlení

Na první pohled perfektní tahová strategie bohužel nenabízí dostatek možností, aby dokázala po celou dobu udržet hráčovu pozornost. Zajímavě vytvořený svět tak přichází vniveč.

Nevím, jestli je to mnou, nebo dnešní zrychlenou dobou, ale současné tahové strategie mi přijdou příliš složité. Třeba takový XCOM 2 vypadá bez debaty skvěle, jenže vyžaduje obrovskou dávku času a trpělivosti, než se do něj člověk dostane. 

Soubojů se účastní vždy jen pár jednotek na obou stranách.

Chybí mi nějaké méně komplexní hry odehrávající se v menším měřítku, které by místo milionů vzájemně provázaných faktorů dokázaly nabídnout snadno pochopitelná pravidla, jasně ohraničenou kampaň a nějaký ten příběh k tomu. Tak jako se to v minulosti povedlo například například Spellcrossu, Battle Isle: Incubation nebo třeba nedoceněné Gorky 17.

A právě s posledně jmenovanou hrou toho má dnes recenzovaný Mutant mnoho společného. Postapokalypické prostředí, bitvy, kterých se účastní  jen několik málo jednotek na obou stranách, absence budování základny a silný důraz na dějovou linku. Takže jde o splněný sen? Jen částečně.

Pravidla jsou jednoduchá, každý voják může udělat maximálně dvě akce za kolo.

Hra vychází z pravidel papírové předlohy u nás prakticky neznámého RPG Mutant a na jednoduchosti pravidlech je to znát.

Každá z hráčových postav může za kolo udělat dvě akce, většinou to bude pohyb a následná střelba, ale akční body spotřebovává i přebíjení, házení granátů, léčení spolubojovníků nebo používání speciálních schopností. Ty se dobijejí zabíjením nepřátel a na jejich správném využívání je hra v podstatě postavena. 

Není tu možnost mířit protivníkům na jednotlivé části těl, síla zbraní není uvedena rozptylem čísel, ale po zásahu dá protivníkům vždy stejné zranění, výpočty pravděpodobností zásahu se nepočítají na desetiny procent, ale nabývají jen hodnot násobků 25 %. 

Nepřátel není příliš druhů.

Jediným prvkem náhody, který tak do soubojů vstupuje, je šance na tzv. kritické zranění. To však ve výsledku nemá nijak zásadní vliv. 

V jednu chvíli můžete velet maximálně třem bojovníkům (z pěti možných), takže na žádné složité taktické manévry nikdy nedojde. Drtivá většina soubojů naopak probíhá velice rychle,  i na ten nejintenzivnější boj stačí tak tři, čtyři výměny.

Jedinou originální mechanikou je důraz na tichý postup, který v žánru nebývá příliš častý. Mimo samotné souboje totiž hra běží v reálném čase, ve kterém můžete přepadávat hlídkující vojáky a likvidovat je jednoho po druhém. Lépe řečeno to dělat musíte, pustit se do soubojů se třemi a více protivníky naráz většinou automaticky znamená konečnou.

Bojový robot zabírá sice půl obrazovky, ale taktika je stejná jako vždy.

Samotné plížení však není zpracováno příliš zábavně. Prostě jen doběhnete na okraj zorného pole, vyvoláte tahový souboj a pak se všemi svými bojovníky naběhnete co nejblíže k nepříteli a pomocí zbraní s tlumičem s ním uděláte krátký proces. Až když se zbavíte všech pohybujících se hlídek, můžete se vrhnout do opravdové bitvy. Ani tady však nečekejte žádné strategické orgie, většinou stačí jeden granát a poté soustředit palbu na toho, kdo má akutálně v ruce největší pušku.

Souboje jsou sice v jádru zábavné, ale po nějaké době se začnou opakovat. Nepřátel je jen několik málo druhů, nové speciální schopnosti vašich svěřenců nejsou nijak výjimečně kreativní, a tak v podstatě po celou dobu spamujete jediný typ strategie.

Grafika je skvělá, bohužel časem poněkud stereotypní.

Což zamrzí především s ohledem na fakt, že nic jiného než souboje tu prakticky není. Příběhová linka je jen jednoduchou variací na kultovního STALKERA, která je vyprávěna jen pomocí hrstky dialogů a příběhových animací. Žádné nepovinné úkoly tu nejsou, s možností řešit situaci i jinak než bojem jsem se v průběhu celé hry setkal jen jednou, vztahy mezi postavami v partě jsou nulové a místní ekonomika, nutící vás pečlivě prolézat každou obrazovku a sbírat šrot, nefunguje. Za celou dobu jsem si v obchodě koupil jen pár granátů a lékárniček, vše použitelné lze nalézt průzkumem okolí.

Na těžkou obtížnost, kdy se postavy mezi souboji automaticky neléčí a nedobijí se jim schopnosti, je hra tuhá tak akorát, ke konci, kdy získáte přístup k ultimátním schopnostem, jako jsou dočasná nesmrtelnost nebo možnost střílet dvakrát za kolo, je pak vše pardoxně jednodušší než na začátku.

Pochválit však musím technické zpracování. S pomocí Unreal Enginu 4 dokázali autoři dokonale vystihnout postapokalyptickou atmosféru, která trochu připomíná staré Fallouty, jen je všude více zeleně. Herním světem je tak radost prolézat, i když v něm bohužel příliš věcí dělat nejde. 

Zato ovládání je za trest. Hra vychází i na konzole, a tak je optimalizovaná pro ovládání gamepadem, na což jsem si nezvykl za celých cca 20 hodin, kolik dohrání zabere.

Mutant Year Zero je ve výsledku povedenou záležitostí, která potěší především starší a zkušené. Jde o nesmírně zajímavý koncept, ze kterého by však podle mého názoru šlo vytřískat daleko daleko více. Takto zůstává jen výborný soubojový model, jenže ten se rychle okouká a nic jiného tu bohužel  dělat nelze.