RECENZE: Lost in Random umí hodem kostky bavit i nudit

Ve hře Lost in Random se ocitnete v pohádkové říši, která se řídí pravidly kostek. Osobitý styl a originální hratelnost se jí upřít nedá, ovšem také ani to, že má celkem dost hluchých míst.

O švédském studiu Zoink jsme již slyšeli v souvislosti s titulem Fe v roce 2018. Stejně jako tehdy, tak i nyní je Lost in Random produktem spolupráce s vydavatelem Electronic Arts, který tímto partnerstvím dokazuje, že myslí i na indie scénu. Hra je součástí projektu EA Originals, kam mimochodem letos spadá i velice povedené It Takes Two.

Stejně jako v případě Fe, i nyní se vydáme do pohádkového království, vizuálně laděného do studených barev. Zde však podobnosti končí. Lost in Random je o něco ambicióznější, propracovanější a také i delší hrou. Tentokrát je pozornost kladena jak na budování fantaskního světa, tak i na poměrně unikátní soubojový systém, který kombinuje akční mlátičku s karetní hrou.

Lost in Random vypráví příběh sester Even a Odd (Lichá a Sudá) a světa, kde děti v den svých dvanáctých narozenin hodem kostkou rozhodnou, v které části království stráví zbytek svého života. Království má celkem šest světů, stejně jako počet stěn kostky, a čím nižší číslo, tím chudší oblast. Sestry se nechtějí rozdělit, ovšem starší Odd je hodem kostkou unesena do šestkové země, zatímco mladší Even zůstane v jedničkové. Vy se zhostíte role Even a provázíte ji cestou přes všech šest světů, aby se znovu setkala se svou sestrou.

Hned na začátku získáte silného spojence: kostku jménem Dicey, která vám dělá společníka nejenom pří prozkoumávání světa, ale i v samotném boji. Povětšinou ji nosíte na zádech, ovšem v bojových pasážích se vám možnosti interakce trochu rozrostou. Ale o tom až za chvíli.

Svět hry Lost in Random je vizuálně hodně povedený. Je celkem vidět, že autoři jsou fanoušci Ukradených Vánoc od Tima Burtona. Zároveň nejde upřít ani podobnost s Alice Madness Returns, zejména všudypřítomnými karetními motivy, domy ve tvaru konvic s čajem a podobně. Ačkoliv se tak pomyslných předloh dá vyjmenovat hned několik, stále bych vizuální styl označil jako poměrně neokoukaný a zajímavý.

Je samozřejmě poznat, že autoři pracovali s omezeným rozpočtem. Plnohodnotný dabing má jen část postaviček, zbytek jen něco žvatlá vymyšleným jazykem a vy se musíte soustředit pouze na titulky. I klapání pusou do dabingu bylo už mimo rozpočet. No a nakonec hodně rychle nabudete pocitu, že pro běžné postavičky měli autoři k dispozici tak zhruba 15 modelů (vyjma těch příběhově klíčových), které se neustále recyklují. To samé platí i pro nepřátele.

Ve hře se střídají bojové a prozkoumávací pasáže. Jednak tedy budete zkrátka slídit po herním světě, promlouvat s ostatními lidmi a bytostmi, sbírat herní měnu a nakupovat za ni kartičky, jež budou klíčové v akčních úsecích hry, které kombinují mlátící akci a karetní hru.

V základu je Even poměrně neškodná. Máte k dispozici pouze prak, který vám mimo souboje slouží k rozbíjení váz s herními penězi. V boji pomocí něj sestřelujete krystaly rostoucí z nepřátel, které vám nabíjí energii. Máte-li jí dostatek, můžete hodit Dicey (kostkou). V tu chvíli se zastaví herní čas a naberete pět karet, které můžete použít. Každá má svou cenu, kterou platíte právě počtem bodů, jež vám na kostce padly.

Balíček karet si sestavujete sami na základě těch, které máte k dispozici, další je třeba dokoupit za herní měnu. Celkem jich musí být v balíčku 15, ani méně, ani více. Na přemýšlení, co zahrát, máte neomezený čas, nepřátelé zkrátka zamrznou na místě, zatímco vy se můžete volně pohybovat. S vaším prvním úderem se však boj znovu spustí. Karty mají spoustu efektů: mohou vám vyčarovat zbraň, do bojiště na zvolené místo hodit bombu, doplnit zdraví a spoustu dalšího.

Ačkoliv boj zní dost originálně, je to největší kámen úrazu hry. Ano, chvíli vás bude opravdu bavit sbírat nové karty, vymýšlet zajímavé kombinace v balíčku a pak v „pauznutém“ boji na vymýšlet různé pasti na nepřátele. Jenže už po pár hodinách zjistíte, že je to neustále to samé, dokola a dokola.

Už po pár hodinách si v podstatě sestavíte ideální balíček a zhruba v tuto chvíli také zjistíte, že nepřátel je také omezený počet, a autoři vás už ničím novým nepřekvapí. Celý zbytek hry se pak táhne v jednom velkém repetitivním duchu, kdy neustále dokola pomocí praku sestřelujete krystaly, pak se modlíte, aby vám na kostce vyšel dostatek energie a správné karty. Použijete, co máte, a jede se nanovo. Boje se navíc často až otravně dlouho táhnou a někdy (arény s tahy figurkou ve stylu Člověče, nezlob se) je jejich konec i přímo závislý na správných hodech kostkou: pokud vám zkrátka nepadají ta správná čísla, dál se nepohnete.

Dicey se během boje navíc sem tam uměl zaseknout a sám od sebe nenásledoval Even, což vedlo k tomu, že se nenabíjela energie na hod kostkou. Stačilo ho však tlačítkem přivolat a náhle už upaloval za vámi. To je ovšem naštěstí asi jediný bug, který jsem ve hře zaznamenal, jinak se ji autorům povedlo odladit vcelku dobře.

Lost in Random jsem hrál na PlayStationu 5, kde hra funguje v parádním 4K a 60FPS. Zde zkrátka není co řešit, hra moc hezky vypadá i funguje parádně plynule, načítací časy jsou také hodně krátké. Chybí ovšem nějaká speciální vibrační odezva pro ovladač DualSense, což se u takto menšího projektu dá pochopit.

Hru dohrajete za nějakých 10 až 12 hodin, se všemi vedlejšími misemi se dostanete možná i na 15 hodin. To na malou hru za poloviční cenu oproti velkým titulům není málo. Pak si ovšem uvědomíte, že alespoň 3 hodiny z oněch základních deseti se budete nejspíš v nějakém nudném a táhlém boji modlit, aby brzy skončil. Lost in Random se přitom ve spoustě jiných aspektů rozhodně povedlo, ovšem i tak to dělá ze skvělé hry prostě jen dobrou.