RECENZE: Life is Strange si nesmíte nechat ujít. Zasáhne vás do srdce

Famózní herní seriál Life is Strange se právě uzavřel posledním dílem a my vám nyní vysvětlíme, proč si ho nesmíte nechat ujít.

Končil teprve leden a já už měl o hře roku jasno. A přestože jsou před námi ještě dva měsíce a tradičně nabušená vánoční sezona, vsadím se o cokoliv, že se na tom stejně nic nezmění. Life is Strange mě zasáhla přímo do srdce a mě teď čeká nelehký úkol obhájit si druhé nejvyšší hodnocení, jaké jsem za deset let psaní pro Bonusweb udělil. Protože je mi jasné, že ne každý se mnou bude souhlasit.

Ze života

Life is Strange

Life is Strange totiž není pro každého. Není to univerzální bomba, v níž by si každý našel to své jako třeba v ultimátní městské akci Grand Theft Auto V. Je to v podstatě „jen“ klasický interaktivní seriál ve stylu produkce Telltale, v němž je daleko více kladen důraz na vyprávění než na hráčovu volnost a interakci.

Drtivou většinu času se v něm jen mluví a jakákoli akce je omezena na minimum. Když teď ještě řeknu, že je to vlastně seriál o dospívání, riskuji, že většina běžných hráčů překlikne se znechucením na další článek. Ale to by byla obrovská chyba.

Vždy jsem si myslel, že v podobných hrách, kde spíše jen usměrňujete děj, než skutečně aktivně hrajete, je nejdůležitější příběh. Teď už si to nemyslím. Ze všeho nejdůležitější jsou totiž postavy, které příběh posunují. A právě na této frontě Life is Strange zcela exceluje, protože představuje bez výjimky propracované a uvěřitelné postavy, které utáhnou první dvě epizody prakticky jen samy o sobě, aniž by se okolo nich příliš dělo.

Láska na první pohled

Základní premisa je jednoduchá: sedmnáctiletá Maxine se po delší době setkává s kamarádkou z dětství Chloe a společně pátrají po zmizelé spolužačce. Příběh sám o sobě neuchvátí originalitou, i když na počítačovou hru zpracovává značně neobvyklá témata, jako jsou šikana, přátelství, škola nebo dospívání.

Life is Strange

Jenže to je právě jeden z důvodů, proč Life is Strange funguje. Na rozdíl od zabíjení hobgoblinů či střelby z vrtulníku jsou to témata, s nimiž máme skutečnou zkušenost.

Snad každý byl někdy zamilovaný do holky, jako je Maxine, každý si chtěl někdy udělat hustou kérku a poslat rodiče ke všem čertům a každého štvali namachrovaní zbohatlíci, pro které ve škole platila úplně jiná pravidla. A pokud ne vy osobně, tak jste alespoň někoho takového znali. Je neuvěřitelné, kolikrát si na fanouškovských stránkách rozebírajících příběh hry všimnete příspěvků ve stylu „tohle mi připomnělo vlastní dospívání“.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Neznamená to však, že bychom místo počítačové hry dostali obyčejný seriál pro náctileté. Maxine celkem rychle získává schopnost vracet se v čase a také bude řešit daleko závažnější problémy, než je chybějící úkol na hodinu fotografování.

Nikdy to ovšem nepřestane být ta milá a v dobrém smyslu obyčejná holka, která nechce zachraňovat svět, ale jen pomoci svým blízkým. Někomu to možná bude připadat málo, ale mně Maxine ve chvíli, kdy si v autobuse nasadí sluchátka a opře hlavu o sklo, přijde daleko sympatičtější a opravdovější než Lara Croft mordující medvědy brokovnicí.

Tentokrát došlo i na hru

Sériím od Telltale bývá často vytýkáno, že veškerá hratelnost se smrskla na volbu rádoby zásadních rozhodnutí, na jejichž výsledku ve skutečnosti stejně nezáleží.

Life is Strange

V Life is Strange nejenže je voleb daleko více a mají na příběh daleko větší dopad (i když ne tak zásadní jako v Until Dawn), ale navíc tu máme i několik opravdových hádanek. I když nejde o vyložené zákysy, rozhodně obtížností neurazí ani milovníky adventur. Často jsou založeny na schopnosti vracet čas, což se vůbec ukázalo jako geniální nápad.

Také jste měli někdy u Walking Dead problém s tím, že zvolená možnost tak úplně neodpovídala tomu, co jste doopravdy chtěli udělat? Zde to samozřejmě nastává také, vždy ovšem máte možnost vyzkoušet si i možnost druhou a teprve poté se definitivně rozhodnout. Ono těch věcí, co by se Telltale mohli od francouzů z Dontnod učit by bylo více, vzorné vydávání epizod s přibližně dvouměsíčním intervalem především.

Kromě skvělé hudby má Life is Strange i famózní dabing. O hlasy hlavních hrdinek se postaraly herečky Hannah Telle (Maxine) a Ashly Burch (Chloe)

Vnitřní krása

Hra běží na Unreal Enginu 3, což rozhodně není poslední výkřik moderní techniky. Popravdě řečeno, hra vypadá dost zastarale, a kdyby si nepomáhala mírnou komiksovou stylizací, nebál bych se říct, že vyloženě ošklivě.

Life is Strange

Jenže co se nepovedlo po stránce technologické, dokázali autoři dohnat uměleckým dojmem a především zvukovou složkou. Soundtrack se z velké části skládá z licencovaných písní od indie folkových kapel jako např. Alt-J, Sparklehorse, Local Natives či Foals a pokud ve vás vše, co byť jen okrajově zavání „hipsterstvím“, nevyvolává dávivý reflex, musíte uznat, že práce s hudbou nemá v herním světě obdoby.

Obě hrdinky mají jasně určený vkus, hudbu si pouštějí prakticky neustále a to jim dodává daleko větší propracovanost než další milion polygonů v obličeji navíc.

První vlaštovka?

O Life is Strange by se daly popsat stohy papíru, ale nechci vás připravit o moment překvapení. Rozhodně nejde o dokonalou hru. Grafika je v lepším případě průměrná, některé pasáže jsou spíše jen do počtu a někde v polovině celému vyprávění na chvíli spadne řetěz. Jenže vzhledem k tomu, jaké celkové dojmy v člověku hra zanechá, jsou tato klopýtnutí úplně podružná.

Už v Remember Me Dontnod ukázali, že mají zcela mimořádný talent pro vyprávění příběhů, Life is Strange však má tu moc posunout celé odvětví zase o kus dále. Ukazuje, že příběh ve hře nemusí být jen na úkor hratelnosti, že zábava to může být i bez násilí a neustálého strachu o vlastní život a že vážná témata nepatří jen do amatérských levných titulů. Vzhledem ke snížené ceně oproti běžným AAA titulům je to prakticky povinnost pro každého, kdo od počítačových her čeká i něco více než jen výplň volného času.

Hra vyšla na PC, Xbox One, PlayStation 4, PlayStation 3 a Xbox 360.