RECENZE: Moc lidí mu nevěřilo, ale epizodický Hitman je trefou do černého

Letošnímu Hitmanovi mnoho lidí nevěřilo, obavy se však tentokrát ukázaly být liché. Autoři dokázali epizodického modelu využít přímo bravurně a z Hitmana je překvapivý kandidát na hru roku.

Před vydáním první epizody letošního Hitmana jsem se řadil k optimistům. Nápad autorů, že epizodický model dá lépe vyniknout jednotlivým misím, jsem nepovažoval za průhledné vytáčky maskující neschopnost vydat solidní pokračování rozporuplně přijímaného Hitman: Absolution. První epizoda mě v tomto dojmu jen utvrdila. A hra působí sympaticky i jako celek, když jsou všechny díly venku.

Hitman (2016)

Parádní mise, co jen tak neomrzí

Jádro hry tvoří šest masivních úrovní, dvě menší mise na začátku hry a další dvojice bonusových misí, které využívají upraveného prostředí druhé a třetí epizody. Úrovně se od sebe nápadně liší nejen geografickým zasazením, ale i strukturou herního plánu.

Pařížská mapa jako kdyby nastiňovala to, co nás v budoucích kapitolách čeká. Davy lidí, několikapatrové interiéry kombinované s okolními parky, to vše prolnuté parádní atmosférou špionážních filmů a všudypřítomnou vůní velkých peněz.

Druhá mise, zasazená v italské Sapienze, je asi ta nejlepší v celé hře. Její enormní rozloha zahrnuje vilu, podzemní laboratoře, kostel, hřbitov a dokonce malé městečko s přístupnými krámky a byty. Mise v Maroku zase zaujme ohromnými davy lidí. Někteří pokřikují na právě probíhající demonstraci, jiní se procházejí a nakupují na zdejším bazaru. Pro první oběť si musíte dojít do budovy konzulátu, druhou je třeba vypátrat v místním vojenském táboře.

Následuje úroveň zasazená do thajského Bangkoku, v níž máte za úkol infiltrovat několikapatrový hotel. Vaší obětí je právník a rocková hvězda slavící narozeniny. Mise zaujme na první pohled díky nádherné zlatavé záři, kterou ji zalévají oslepující sluneční paprsky.

Hitman (2016)

Pátá mise nemůže být odlišnější. Podíváte se v ní do amerického Colorada na místo, které si vybrali za základnu příslušníci soukromé vojenské jednotky. Mapa není koncipovaná do výšky jako ta v Bangkoku, místo toho boduje širokou rozlohou s menšími budovami. Na rozdíl od předchozích misí je v ní třeba okamžitě získat vhodný převlek, neboť pozemek je přísně střežený. Cílem jsou zde ne dvě, ale hned čtyři postavy.

Série končí misí v netradiční nemocnici situované na japonském ostrově Hokkaidó, v níž si platí náročné a ne úplně legální lékařské zákroky nejbohatší lidé na světě. Jde o další misi, která je situována většinou v interiérech. Na rozdíl od Paříže a Bangkoku ovšem není její architektura vertikální a supermoderně koncipovaný komplex nemocnice se místo toho rozprostírá do šířky.

Úrovně ve hře jsou masivní a autoři Hitmana evidentně nenávidí dveře, které nejdou otevřít, místnosti, do nichž nelze vstoupit, a identity, které si nemůžete přivlastnit. Možností je na každém kroku habaděj a osobitost a smysl pro detail jednotlivých areálů jdou ruku v ruce s možnostmi, kterými vás hra neustále zásobuje.

Hitman (2016)

Jako James Bond

Agent 47 bývá mnohdy v přirovnáván k drsnější verzi Jamese Bonda. Je to smrtící zbraň, která si razí cestu směrem k budoucí oběti způsobem tak hladkým, až z toho mrazí (pokud to umíte). Je schopen dokonale splynout s okolním prostředím, což v kombinaci s různorodostí jednotlivých lokací působí doslova vražedně dobře.

Počet možných převleků a jejich nápaditost je výtečná. Nejde pouze o řadové kuchaře, uklízeče nebo strážné. Odposlechem cizích hovorů si můžete vytipovat postavu, která s vaší obětí přijde do styku, a její identitu ukrást.

Hitman (2016)

Nechci zde být příliš specifický, abych nekazil radost z objevování na vlastní pěst, ale v Hitmanovi můžete být psychiatrem, milencem, učitelem jógy nebo třeba masérem. Nebo na to můžete jít jinak a nastražit na nic netušící oběti „nehody“, mezi které patří otrávený pokrm, vybuchující golfový míček nebo kamera nic netušícího reportéra.

Je toho víc než dost a objevování jednotlivých příležitostí je velká zábava. Doporučuji také zvážit, jak moc chcete, aby vás hra vedla za ručičku. Upozornění na rýsující se příležitosti a následné waypointy lze vypnout, stejně jako například i váš instinkt pro detekci vašeho cíle.

Hitman je stealth hrou, která nefandí Rambo stylu, díky kterému byste mohli bez problémů postřílet všechno, co se hýbe. I proto vůbec nevadí, že střelba působí tak neohrabaně. Nejlepší pocit se samozřejmě dostaví, pokud vás během vaší mise nikdo nezmerčí a pokud možno nebude nalezeno ani tělo oběti.

Hitman (2016)

Pravda je tam někde venku

Příběh vyprávěný filmečky připomene trošku Akta X. Těm dominují pánové v oblecích, tajné organizace a všudypřítomná konspirace. Smysl děje mi došel prakticky až na samém konci, a to jsem si ještě musel předchozí filmečky pustit několikrát znovu.

Příběh není to hlavní, co vás žene dále, ale budete za něj rádi. A když nic jiného, navnadí vás na připravované pokračování v podobě druhé série. Další indicie a propojenost jednotlivých událostí lze vypozorovat i z rozhovorů, které mezi sebou vedou postavy v úrovních. Je to další způsob, jakým autoři odměňují hráče, kteří úrovněmi projdou několikrát.

Hitman (2016)

Jak je to s celkovou délkou hry? Pokud vám čas opravdu nedovoluje projít každou úroveň více než jednou, odhadoval bych délku Hitmana tak na dvanáct hodin. Jenže jednotlivých možností, jak sprovodit každou oběť ze světa, je spousta. I pokud se budete koncentrovat jen na ně, může být herní doba několikanásobně vyšší.

A to pořád není zdaleka vše. Každá okolní postava je totiž v Hitmanovi potenciálním cílem a hraní speciálních módů jako kontrakty vytvořené hráči nebo stále náročnější mise zvané eskalace dělají z Hitmana více než solidní výzvu. Netřeba říkat, jak skvěle to funguje, pokud jste si hru kupovali po epizodách. Prostě jste si hráli s jedním levelem tak dlouho, jak jste uznali za vhodné. Poté jako by vašemu Hitmanovi zazvonil imaginární telefon a byl povolán do akce jinam.

Hitman (2016)

Epizodickému modelu prospěl i mód Elusive Targets, v němž autoři do hry na omezený čas vpustili novou postavu, kterou jste museli zavraždit. Cíl nebyl identifikovatelný pomocí vašeho instinktu, a museli jste se tak spoléhat na oči a uši. Pokud se vám oběť nepodařilo zlikvidovat včas, nebo jste prostě neuspěli, druhou šanci vám nikdo nedal.

Znalost úrovně byla v plnění Elusive Targets velkou výhodou a tento mód představoval další důvod, proč se ke hře vracet. A návraty na několikrát prozkoumaná místa vám dopřály onen skvělý pocit, že v tomto revíru jste coby Agent 47 už zkušeným lovcem a neexistuje kout, kam by se váš cíl mohl schovat.

Hitman má i slabiny. Americký přízvuk a stále se opakující hlasy postav v jednotlivých lokacích a občas podivné reakce postav na vaše jednání nepotěší stejně jako skutečnost, že je občas velmi těžké odhadnout, zda vás okolní postavy vidí, nebo ne.

Ukládání a nahrávání sice není tak brutální jako v době vydání první epizody, stále však alespoň na konzoli trvá příliš dlouho. Velkou slabinou hry také dlouho byla nemožnost načíst uložené pozice a odemčené předměty během hraní bez internetového připojení. Listopadový update toto nesmyslné omezení ze hry odstranil.

Hitman (2016)

Hitman tedy sice není perfektní a je na něm co vylepšovat, v letošní silné konkurenci kradmých her pro mě přesto zůstává jedničkou. Je totiž jiný a daleko ambicióznější, než se na první pohled může zdát.

Kolikrát máte ve hrách nutkání zvolit odlišnou taktiku nebo vyzkoušet jinou cestu vedoucí k cíli? Stává se vám, že se k tomu nakonec neodhodláte, protože nemáte čas nebo si prostě raději zahrajete něco úplně jiného? Štve vás určitá povrchnost, s jakou hry občas procházíte? Nebo se vám stýská po dobách, kdy jste si nějakým zázrakem vystačili s titulem, jehož reálná herní doba čítala tak dvě až tři hodiny, ale vy jste jej s chutí hráli znovu a znovu? Pokud ano, Hitman je hrou pro vás.

Pokud ne, dejte Hitmanovi minimálně šanci. Teď, nebo v druhé sérii. Je to úžasně flexibilní hra, která uspokojí velmi široké spektrum hráčů, a skvostný počin beze zbytku hodný svého slavného jména.