Nadměrné hraní her nepřináší potíže hned, říká odborník na závislosti

aktualizováno 
U mladistvých, nejde v případě hraní her ještě o závislost, ale spíše o nastavení míry, hranic a pravidel v rodinném prostředí a jejich dodržování, říká terapeut Jiří Koreš, který se problematice závislostí věnuje již sedmnáct let.

Jiří Koreš | foto: Jiří Koreš

Počítačové hry za posledních dvacet let prošly dramatickým vývojem. Už dávno nejsou jen kratochvílí pro děti a „vousatá mimina.“ V jejich zábavnosti se však skrývá i nebezpečí, virtuální světy jsou totiž často mnohem zajímavější než ten náš skutečný. O vážné problematice závislostí na počítačových hrách jsme si popovídali s Mgr. Jiřím Korešem, který pracuje jako vedoucí Poradny pro nelátkové závislosti PREVENT99. 

Kde je ten rozdíl mezi závislostí a koníčkem? Proč se tak často nemluví třeba o závislostech na sledování seriálů, rybaření či sociálních sítích, když i těmito činnostmi někteří lidé tráví většinu volného času?

Dobrá otázka na úvod. Pojďme si nejdříve říct, co je to závislost a trochu to celé zjednodušit. Existuje několik definic, které mají vesměs společná kritéria pro určení závislosti. Těmi jsou například odvykací příznaky, zvyšování tolerance, neschopnost ovládat nebo omezit užití/činnost, dále pokračování v činnosti/užívání i přesto, že mi tato aktivita přináší zjevné potíže například do jiných oblastí života, jako jsou vztahy, zaměstnání nebo škola.

Mgr. Jiří Koreš

· Je mu 40 let

· Posledních sedm let žije s rodinou v jihočeském Pištíně

· Terapeut, adiktolog, závislostem se věnuje 17 let, z toho posledních sedm zejména nelátkovým

· Aktuálně pracuje hlavně jako vedoucí Poradny pro nelátkové závislosti PREVENT99 i online poradny a webu www.neprohraj.se

· Vystudoval Etiku v sociální práci při TF JČU, krom výcviku v psychoterapii se účastnil i řady zahraničních stáží a kurzů

· Je ženatý, má dvě dcery ve věku 4 a 6 let

· Má rád cestování, venkov, knihy a dobré jídlo

Pokud se nad touto definicí zamyslíte, je možné ji vztáhnout jak na návykové látky, tak na hraní her. Přiznejte si, kdo z vás si někdy řekl, že skončí hrát v deset večer a pak si uvědomil, že je půlnoc? Nebo díky propařené noci ráno zaspal do školy a nezvládl test? 

Aby to bylo ještě o trochu složitější, část odborné veřejnosti vnímá hraní her spíše jako obsedantně kompulzivní poruchu. Tuto poruchu lze zjednodušeně charakterizovat jako opakovaní nějaké činnosti, která přináší uspokojení, a naopak napětí pokud tuto činnost nevykonávám, aniž jsem schopen reflektovat potíže, které mi tato činnost přináší.

Rozdíl mezi závislostí a koníčkem je dle mého názoru právě v míře škodlivých následků. Touto optikou bychom se stejně mohli dívat na závislost na sociálních sítích, což je relativně časté téma, jídle, rybaření, nebo jak říkáte – sledování seriálů. O těchto oblastech se nemluví jednoduše proto, že tyto činnosti neprovozuje v rizikové míře tolik lidí jako hraní her. Pokud by například třetina středoškoláků měla problémy s učením díky každonočnímu rybaření, pak by se z toho jistě stal problém řešený médii do nekonečna.

Tím se dostáváme k dalším důvodům. Hraní her je stále relativně nová činnost, které část rodičů tak úplně nerozumí, jelikož ji nezažila v takové míře jako dnes. Sám jsem byl vlastníkem jednoho z prvních Atari ve vsi, tedy výjimkou. A pamatuji, že u mých vrstevníků byl z pohledu rodičů stejný problém se sledováním televize jako v případě dnešních her. „Nekoukej na to furt a běž ven“ bylo na denním pořádku. Dnes běží televize jako kulisa ve většině domácností.

A na závěr to nejdůležitější, myslím, že řada kolegů se se mnou shodne na tom, že zejména u mladistvých, nejde v případě hraní her ještě o závislost, ale spíše o nastavení míry, hranic a pravidel v rodinném prostředí a jejich dodržování. Tento fenomén pěkně shrnuje například prof. PhDr. Michal Miovský Ph.D. ve videu, které je možné si snadno dohledat. Pro mne osobně je v tomto případě pojem závislost pouze zkratka používaná médii a srozumitelná pro veřejnost, která by se jinak v problematice ztratila.

Nakolik je závislost na počítačových hrách opravdu nebezpečná? Vždyť jediné, co člověk hrám obětuje, je „jen“ čas, maximálně sociální život, což se, na rozdíl od zničeného zdraví nebo dluhů z drog či gamblingu, dá vždy napravit.

Odpovím otázkou. Co víc v životě máte než čas a sociální život? Pro starší je odpověď jasná, ale chápu, že pro mladistvé jde o veličiny, které ještě nejsou důležité. Času je dost a sociální život zvládnu po síti nebo ho mám dost ve škole. Ale pojďme na ta nebezpečí.

World of Warcraft (Vanilla)

Online hry jako World of Warcraft daly vzniknout i mnoha skutečným přátelstvím. A některé kvůli nim naopak zanikly.

První spočívá v tom, že důsledky nadměrného hraní na sebe dají dlouho čekat a o to hůř se pak napravují. V tomto ohledu je můžeme přirovnat k cigaretám. Důsledky každodenního užívání heroinu člověk pozoruje už za půl roku, ale kouřit můžete třeba dvacet let, aniž pocítite výrazné potíže. Jenže pak máte třeba rakovinu a to už je pozdě.

Hraní her také nepřináší potíže hned. Když pominu fyzické následky, na které každý výrobce her nebo techniky upozorňuje v příbalovém letáku – zrak, držení těla nebo epilepsie  –  jsou to zejména následky v oblasti psychiky. V sociální oblasti se mohou následky projevit až později.

Je třeba si opět říct, zda v samotném hraní her vidím problém. Hra rozvíjí intelekt, dokážete se u ní odreagovat, komunikujete s ostatními hráči. Pokud nastane problém, je oproti jiným činnostem způsoben z velké části mírou hraní.

Není závislost na PC hrách způsobena spíše herní komunitou, kterou člověk nahrazuje skutečné přátele? Existuje vůbec i závislost na příběhových hrách pro jednoho hráče, nebo jde jen o problém „nekonečných“ multiplayerových her?

Herní komunita je určitě jeden z důležitých faktorů potencionální „závislosti“. Jenže zase jsme u těch termínů. Co jsou opravdoví přátelé a co je herní komunita? Pro každého trochu něco jiného. Asi bychom se shodli na tom, že „opravdový přítel“ je ten, který vám vždy pomůže, můžete se na něj spolehnout, bere vás takové, jací jste a tak dále. Jenže co když hrajete online hru s opravdovými přáteli, se kterými se jinak vidíte osobně? Nebo co když opravdové přátele máte a hry hrajete s těmi ostatními?

FIFA 19

I počítačové hry jsou zábavnější, když je hrajete se skutečnými přáteli.

Důležité je uvědomit si, že kontakt s člověkem v online prostředí je nenáročný, většinou bezpečný a zajímavý. Pro takový kontakt totiž nemusíte nikam chodit, oblékat se nebo mýt. Nikdo vás nehodnotí podle toho, jak vypadáte, a nikomu nemusíte říkat nepříjemné věci do očí. To vše v realitě vyžaduje nějaké úsilí. V online kontaktu toto vše odpadá, navíc jste hodnocen podle toho, co ve hře umíte. A můžete si klidně zanadávat nebo zavtipkovat, i když by vám to v realitě tak nešlo. To vše je lákavé, a pokud zrovna trpíte nějakým handicapem, pak dvojnásob. Takže proč nezůstat u tohoto typu kontaktu?

Negativním důsledkem tohoto jednání bývá vyhýbavost při fyzickém kontaktu, neobratnost v sociálních vztazích nebo osamělost. To však nepřijde hned, ale jde o dlouhodobý vývoj. Klienti, kteří hrají PC hry a chodí k nám do poradny, mají vždy nějaký důvod, který je k tomu vede. Na pozadí je neúspěch ve škole, šikana, nepochopení, problémy s komunikací v rodině, úzkosti. Nejde o „závislost“ a pokud se nám povede odstranit příčinu a člověk je spokojený ve svém reálném životě, respektive světě, pak už nemusí být jeho hlavní prioritou a náplní hraní her.

Jak poznám, jestli jsem já nebo můj blízký skutečně závislý? Sám jsem měl na začátku střední školy období, kdy jsem hraním trávil veškerý volný čas, ale přešlo to samo od sebe. Neděje se tak běžně, když člověk dospívá?

Jak bylo řečeno výše, abyste zjistili, zda jste závislí, můžete si udělat některý z testů na internetu http://www.neprohraj.se/hrani. Problém je spíše v tom, že si člověk jen málokdy řekne sám o pomoc. Nejprve problém samozřejmě popírá. Pak je třeba si také uvědomit, že od problémového chování je k závislosti ještě dlouhá cesta.

Do naší poradny přivede velkou část klientů někdo z jejich blízkých, například přítelkyně, maminka nebo manželka, protože okolí většinou vnímá problém dříve než samotný klient. Pak už stačí být k sobě upřímný. Řada lidí v mém okolí se mě často ptá: Jsem závislý? Piju moc, hraju moc? Já se jich na oplátku ptám, zda jim ta činnost (např. hraní) přináší do života nějaké problémy. Například ve vztazích, v práci, ve škole. Vaše okolí je takový první indikátor. Co s tím uděláte pak je už na vás.

K druhé části otázky. Je to jak říkáte. U většiny lidí to přejde samo a netýká se to jen hraní, ale mnohdy třeba i drog. Měli jsme v poradně kluka, s nímž jsme řešili řadu problémů spojených s dospíváním, hraním her na úkor školy a podobně. Jednoho dne se zamiloval, odložil konzoli a bylo hotovo. Nechci to tím ale úplně zlehčovat. Dospívání je určitě velmi významný faktor.

Známý psycholog Philip Zimbardo upozorňuje na to, že snadno dostupné počítačové hry a internetové stránky s pornografií naplňují většinu potřeb mladých mužů, čímž vzniká celospolečenská krize. Myslíte, že s tím, jak jsou hry stále propracovanější, se může v budoucnu situace ještě více zhoršit?

Po pravdě řečeno nevím. Jsem optimista a stále věřím v nějakou sebeozdravnou tendenci schovanou v každém člověku. Krize vzniká, to má pan Zimbardo pravdu, ale on sám mluví i o dalších faktorech. O bolesti jako příčině závislosti, o absenci přechodových rituálů atd.

Naštěstí kolem sebe vidím dost mladých lidí, kteří odcházejí ze sociálních sítí nebo je užívají daleko střízlivěji než naše generace. Na jedné straně věřím, že realita bude stále více propojena s tou virtuální, obzvláště v oblasti herního průmyslu, pornografie bude nadále pokrucovat dosavadní obraz sexuality a sociální sítě ovlivňovat chování v reálné komunikaci. Na straně druhé ale vidím i dost mladých se zdravým odstupem. Navíc vše jde tak rychle dopředu, že nelze předvídat, co bude trendy za tři roky.

Nezpochybňuji negativní důsledky, jen stále věřím, že prožívání reality je ve výsledku dostatečně cool. On se tento problém vlastně týká jen nějakých 15 –20 % celkové lidské populace. Té části, pro kterou je toto vše dostupné. Což také není od věci si uvědomit.

S jakým nejzávažnějším případem závislosti na hrách jste se dosud setkal?

Každý případ je závažný a nikdy nelze srovnávat míru utrpení, respektive prožívání. Kdybych popsal, že některý hráč hrál dvacet hodin denně, nemyl se, nechodil do školy a při odpojení kabelu k PC demoloval nábytek, bylo by to jistě šokující, ale závažná na tom byla spíše ta propast v komunikaci, neschopnost situaci napravit a řada příčin, která k tomuto stavu vedla. Bolest z šikany ve škole, nepochopení ze strany rodiny a to, že hráč už nevidí cestu ven, případně se ji ani nesnaží hledat, i když tuší, že je to průšvih.

Pokud má nějaký rodič pocit, že jeho dítě tráví hraním příliš času, jak by měl správně postupovat? Pamatuji si, že když mi rodiče různými opatřeními omezovali čas u počítače, trávil jsem jen více času přemýšlením nad tím, jak je obejít, nikoli kýženým studiem.

Dovetail Games Fishing

S žádným koníčkem by se to nemělo přehánět. Ani s rybařením.

Co popisujete je ale přirozená reakce, ať už je ovlivněná zvídavostí, rebelií nebo prostě jen upřednostňováním něčeho zábavného. Roli hraje opět řada faktorů. Hlavní rolí je pro mne stále komunikace, i když je někdy složitá. Tedy vysvětlovat, co chci a proč to jako rodič chci, i když se zdá, že potomek neposlouchá. Podporovat alternativy trávení času a zároveň ze hry nedělat strašidlo. Zapojit se, ptát se o co jde, propojit hru s realitou a součástí života.

Zároveň je důležité jít příkladem. Mamka, která na chvilku vstane od Facebooku, aby vám vytrhla kabel od počítače, než si dolije další sklenici vína, tím příkladem není. Myslím, že důležitý je také zdravý nadhled, tedy nebýt lhostejný a ignorovat, co dítě dělá. Zároveň nešílet z toho, že mne pokaždé neposlouchá a hledá si svoje cestičky. Učí se tím sebeprosazení, hledá hranice. Asi bych spíš byl jako rodič znepokojen, pokud by mě dítě slepě poslouchalo.

Jsou pro vyléčeného „závisláka“ hry permanentním nebezpečím a měl by se jim navždy vyhýbat?

Nejsem bezvýhradným zastáncem tohoto názoru například ani u alkoholu. Je třeba si uvědomit rizika a vědět, že k tomu jednání mám dispozice. A pak se sám rozhodnout, zda se vzdám her, alkoholu či dalších návykových látek navždy a úplně, nebo ne.

Rozhodně každému doporučím, že by se měl své závislosti vyhýbat, ale pokud přijde a chce zkusit kontrolovaně hrát, nevyženu ho, ale pracuji s touto zakázkou. Někomu ale toto „razítko“ vyhovuje a v podstatě s tím nemusí mít starosti. Nemůžu a hotovo. Proč ne?

Je to ale trochu něco jiného u alkoholu, něco jiného u léčení gamblerství a něco jiného u PC her. Zdravotní rizika jsou úplně jinde. Záleží na zhodnocení toho, co mě k případné závislosti vedlo a co mi přinesla. Pokud mě k ní vedla řekněme samota a nedostatečné uspokojení z reálného života, přineslo mi to jen prohloubení této sociální situace a zdravotní komplikace. Pokud jsem rozhodnut, že to takhle nechci, musím si dále v životě dávat pozor, abych v podobných situacích opět nesklouzl k nežádoucímu jednání. Rozhodnutí je na každém.

Jaký je váš osobní vztah k počítačovým hrám? Vidíte je kvůli své profesi již jen jako nebezpečí anebo je uznáváte jako jednu z mnoha náplní volného času?

Spíš to druhé. A doufám, že se podobným inkvizitorem nikdy nestanu. Svou práci vnímám jako nabídku pomoci tomu, kdo cítí, že má se svým chováním problém. Kdo není spokojen se svým životem nebo situací. Patřím ke generaci, která začínala na Didaktiku a programovala Karla. Vrcholem zábavy na počítači pro mne byla Civilizace nebo Heroes II v jednom pokoji s kamarády.

V době velkého nástupu online her jsem už měl jinou zábavu, takže jsem zřejmě zářným příkladem, že vše je dočasné. Přiznám se, že si občas něco zahraju, ale to musím mít čas a chuť, což se stane málokdy. K tématu mám tedy blízko a ještě více teď, se dvěma dětmi. Jen role se obrátily a já jsem ten, kdo se snaží hlídat čas. Jednoduché to není.

Autor:
 

Nejčtenější

KVÍZ: Největší herní zklamání z devadesátých let. Vzpomenete si na ně?

Kvíz

Historie si pamatuje jen vítěze, a tak to dnes může vypadat, že devadesátá léta byla pro počítačové hry zlatým obdobím....

Youtuber prochází velké open world hry. Který svět je nejhezčí?

The Witcher

Podívejte se na zrychlené průchody některými z nejoblíbenějších open world her dneška. Možná vás překvapí, jak malou...

Hráči bety World of Warcraft Classic nahlašují chyby, které nejsou chybami

World of Warcraft Classic

World of Warcraft Classic je návrat ke kořenům. Jenže to, jak mnohé prvky hry tehdy fungovaly, dnes mnozí považují za...

Další český hit na obzoru? The Wild Age je slibná relaxační strategie

The Wild Age

K osadě se blíží další tlupa nepřátel. Potřebujete víc peněz a obranných věží, protože počty nepřátel budou každým dnem...

Rýsuje se další díl GTA. Možná se vrátíme do Vice City

GTA: Vice City

Celých šest let uplynulo od vydání posledního dílu slavné série GTA a její příznivci už začínají vyhlížet další...

Další z rubriky

Vývojář hladoví a trpí průjmy, aby stvořil co nejrealističtější hru

SCUM

V online survival hře SCUM se musíte starat i o takové detaily, jako je pocení, množství minerálů v krvi nebo počet...

Legendární Game Boy slaví třicet let. Měli jste ho?

Game Boy

Přesně před třiceti lety vyšel v Japonsku herní handheld Game Boy od Nintenda. První várka byla okamžitě vyprodaná,...

Pět nejočekávanějších her, které vycházejí v květnu

Conan Unconquered

V květnu si zajezdíme a zastřílíme v post-apokalyptické akci, budeme bránit pevnost před nájezdy nepřátel a prožijeme...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz