Coby profesionální hokejista na Vysočině nikdy nepůsobil. Nicméně, jak sám říká, Dukla Jihlava mu kariérou čas od času nějakým způsobem protnula.
„Tak třeba mým prvním hlavním trenérem mezi dospělými byl v Olomouci Josef Augusta. Ve Spartě a ve Finsku jsem pak hrával s Viktorem Ujčíkem. A znám samozřejmě i spoustu dalších kluků, kteří v Jihlavě hokejově vyrostli,“ prozrazuje pětačtyřicetiletý bývalý výborný útočník Michal Broš, který nedávno přijal nabídku z Dukly na práci hlavního kouče juniorského týmu.
Jakou roli sehrál ve vašem rozhodování právě současný trenér jihlavského A-mužstva Viktor Ujčík?
Je pravda, že mi volal, jestli bych neměl zájem posílit zdejší akademický štáb. A mně ta jihlavská nabídka dávala smysl. Párkrát už jsem uvažoval, co dál a musím přiznat, že Dukla byla klubem, u něhož jsem si dokázal představit, že budu jeho součástí. A tak jsem tady.
Michal BrošBývalý hokejový útočník se narodil 25. ledna 1976 v Olomouci. Zde také odehrál svůj první extraligový zápas. Může se chlubit čtyřmi tituly mistra republiky. Dva získal se Vsetínem a dva se Spartou Praha. Pocity vítěze zažil také ve finské lize v dresu Kärpät Oulu. A doma má i titul mistra světa z roku 2000. Hrával v Mladé Boleslavi. Po skončení kariéry u hokeje zůstal jako manažer a trenér. |
Loňskou sezonu jste strávil v Mladé Boleslavi, kam jste přišel jako trenér rozvoje a dovedností. O další pokračování už nestál?
S Boleslaví jsme se z nějakých důvodů nedomluvili na pokračování v režimu, ve kterém jsem tam byl, a v tu chvíli mi jihlavská nabídka přišla nejzajímavější.
Můžete být konkrétnější?
Je tady dobré prostředí pro výchovu mládeže. Jednak tréninkové možnosti, ale i hráčský materiál. Vyrůstají tu dobří mládežníci.
Kteří ovšem často odcházejí buď do zahraničí, nebo do týmů z extraligy...
Ano, protože v Jihlavě extraliga není. Každopádně potenciál tu pořád je dost velký, a já věřím, že se moje plány a vize naplní.
O vás je známo, že jste poměrně velkým kritikem výchovy hokejové mládeže v Česku. Nemáte s tím občas problém?
My jsme tady u nás vytvořili zvláštní prostředí. Prostě, kdo v Česku kritizuje, ten je automaticky zlý a stává se terčem odvet a dehonestování. Já byl ale vychovaný, že kritika je hnacím motorem pokroku a rozvoje. A myslím si, že po letech, co se u mládeže pohybuju, jsem schopný některé věci pojmenovat a odhalit.
Trénoval jste děti, juniory, i dospělé...
(skočí do řeči) Ano, a dělal jsem taky manažera ve velkém klubu, manažera v malém klubu, organizuji svoji hokejovou školu, učil jsem bruslit kluky, kteří se teď dostávají do dospělého hokeje... Takže je zřejmé, že vidím problémy s mnoha úhlů pohledu. Jenže je to o tom, jak už jsme se bavili, kritika je v Česku zakázaná. Kdo kritizuje, je vůl. A to je zásadní problém, proč se u nás hokej nehýbe z místa. Jestli tedy náhodou spíš necouvá.
Když to trochu zlehčím, upozornil jste i šéfa Dukly Bedřicha Ščerbana dopředu, že pokud se vám něco nebude líbit, může od vás čekat ostrou kritiku?
Tady ale zatím není co kritizovat. Skutečnost předčila moje očekávání. Je tu parádní pracovní prostřední, nikdo neremcá, všichni pracují. Můžu tedy mluvit hlavně za svoje svěřence, za juniory, kteří pracují neskutečně. Není s nimi jediný problém. Jsem nadšený.
Dobře, tak se vraťme k celkovému pohledu na český hokej. Co je podle vás jeho největší problém?
Vnímám takové tři pilíře. Jednak základní výchovu v rodině, pak v klubu a třetím je svaz, který český hokej řídí. Jenže ve všech těch pilířích je prostor pro zlepšování. A přitom si žádná z těch složek není schopná přiznat, že dělá chybu. Všichni si říkají: Já to dělám dobře, to ostatní pracují na prd. Nechtějí přiložit ruku ke společnému dílu.
Proto pracujete s mládeží? Aby se o vás neříkalo, že jste jenom kritik?
Kritika je dobrá, ale nemůžete jenom kritizovat a přitom se do hokeje nijak neangažovat. Snažím se věci kolem sebe ovlivnit. Celkově ale v Česku zatím nejsme schopni najít společnou řeč, každý od sebe alibisticky odhazuje zodpovědnost a tím pádem se neděje nic.
Vás tudíž výsledky, nebo spíš „nevýsledky“ českého hokeje v posledních letech asi ani nemůžou příliš překvapit. Je to tak?
Přesně, výsledky nejsou. Já zažil, jak to dělají v cizině. V tomhle směru jsem zatížený na Finsko, kde jsem působil a viděl, jak to dělají tam. Mají o polovinu méně obyvatel než my, ale vychovávají víc světových hokejistů a medaile z velkých turnajů vozí pravidelně. Naše děti za to, kde jsou a jak ten hokej umí, nemůžou. To je vizitka celého českého prostředí. Mladého Fina a Švéda to jejich tlačí dopředu, kdežto u nás je to často naopak.
Pojďme raději zase na chvilku k příjemnějším věcem. Vy jste hokejově vyrůstal v Olomouci, ale podstatnou část kariéry jste strávil v pražské Spartě. Jste za ty roky pořád víc Olomoučák, nebo už Pražák?
Do Olomouce pořád jezdím, ale i v Praze se mi od prvních okamžiků líbilo. Musím přiznat, že k ní mám asi bližší vztah. Teď ale trávím většinu času v Jihlavě.
Kromě dvou mistrovských titulů právě se Spartou, máte ve sbírce i dvě prvenství se Vsetínem. Jak na tuhle část své kariéry vzpomínáte?
Byl jsem moc rád, že jsem ještě stihnul tamní zlaté časy. Coby mladý kluk jsem tehdy hrál s těmi nejlepšími hráči. S Lexou Jaškinem, Tondou Stavjaňou, Tomášem Kapustou, Romanem Čechmánkem, Jirkou Dopitou, Tomášem Sršněm, Radkem Bělohlavem, Pavlem Paterou či Martinem Procházkou. Takto bych tady mohl vyjmenovat dalších 20 hvězd českého hokeje. Naučil jsem se od nich, co to znamená být profi hokejista. A tyhle vzpomínky vám zůstanou navždy.
Do Jihlavy jste ovšem vždycky jezdil jen jako soupeř...
To je pravda, dokonce jsem myslím proti Jihlavě hrál i svoje první play off. Pokaždé to s Duklou byly těžké zápasy. Pamatuju si, že jsem měl tady v Jihlavě taky pár průšvihů. Jednou, to jsem hrál za Vsetín, jsem zlomil ruku Petru Kuchyňovi. A když jsme přijeli se Spartou, vyběhl jsem na led s chrániči na bruslích. Děsná ostuda. (směje se).
Přijel jste ale i s Mladou Boleslaví...
A dostal jsem v zápase pět plus do konce. Do kabiny mě pak musela odvádět ochranka, protože se na mě dobývali nějací místní rowdies. Asi mě chtěli zmlátit. (směje se) Zkrátka na tomhle zimáku jsem toho zažil hodně.
