„Tento způsob výcviku se ve světě používá už dlouho a běžně, ale i u nás se stále více rozšiřuje,“ říká psí trenér Tomáš Nushart. Podle něj spočívá největší rozdíl oproti klasickému výcviku v tom, že se nepoužívá síla a nátlak. „Proto se tomu říká force-free, tedy bez síly,“ vysvětluje.
To v praxi znamená, že při tréninku psů se používá systém odměn. Nemusí to být jen pamlsek, ale i třeba hračka. Je tu snaha odměňovat chování, které pejsci dělají dobře. „Nečekáme tedy na chování, které dělají špatně, a netrestáme ho, ale naopak vytváříme situace, které psům pomáhají ke správnému chování, za které jsou následně odměňováni“ pokračuje Nushart.
Dominantní výcvik ještě nezmizel
U nás se podle něj stále najdou trenéři, kteří zastávají metody „dominantního výcviku“, kdy se tvrdí, že člověk je pro psa vůdcem smečky, a proto se mu pes musí podřídit.
„Tohle je metoda, která už je asi tak dvacet let vědecky vyvrácená. Říká se tomu smečková teorie. Zkoumala se ne u psů, ale u vlků. A to ještě u takových, kteří byli navzájem nepříbuzní a zavření v jednom společném výběhu.
Což je pro ně nepřirozené, protože v přírodě tvoří smečku především navzájem příbuzná rodina. No a tito nepříbuzní vlci spolu pak občas sváděli souboje o zdroje, například o jídlo nebo prostor.“
U divokých vlků k tomu tedy ve smečce nedochází. Ale navíc, a především psi, opravdu nejsou vlci. Psi nás tedy podle něj nepovažují za psy a jsou si velmi dobře vědomi toho, že jsme lidé.
„Takže zkoušet na ně podobné parády, jako že je budeme kousat rukou, která bude simulovat tlamu, je z mého pohledu poněkud humorné. A navíc zbytečné a neetické,“ je přesvědčený Tomáš Nushart.
Elektrické obojky do tréninku nepatří
Podle jeho názoru by tyto metody měly být až úplně poslední variantou, když selže všechno ostatní.
Tomáš Nushart Psí trenér a zakladatel online akademie Psichologie.cz Tomáš Nushart Zakladatel online akademie Psichologie.cz a psí trenér působící především v Praze a na Kladně. Je zastáncem výchovy psů pomocí pozitivního přístupu ke zvířeti, který bere v maximální míře ohled na jeho potřeby. V jeho způsobu výcviku se nikdy nepovýší cíl nad cestu, kterou majitel spolu se psem prochází, tak, aby byl na úkor pohody zvířete. |
„A zatím jsem se nesetkal s tím, že by všechno ostatní selhalo,“ dodává. Stejně tak není velkým fanouškem pomůcek, jako jsou elektrické obojky. „To jsou pomůcky, které do tréninku zvířat prostě nepatří. Fungují na principu trestání chování, které je špatné. A to už jsme zmiňovali, že není styl, kterým by bylo zapotřebí se ubírat.“
Použití elektrického obojku si umí představit u hluchých a slepých psů, kde se obojek ovšem nepoužívá k tomu, aby dával pes rány, ale spíš k předávání signálu pomocí vibrací. Signálu o tom, co pes dělá správně, ne špatně.
Na cvičáku se obvykle zkouší základní povely, jako sedni, lehni a podobně. Většina majitelů psů, kteří jim chtějí dát alespoň základní výcvik, to zná a vyžaduje to.
Tomáš Nushart však se psem trénuje primárně formou her, ve kterých se pes učí různé koncepty, jako je sebeovládání, klid, přepínání mezi klidnou a excitovanou zábavou, důvěra v majitele. Povely se pak stávají jen jednou ze součástí výchovy.
Hodně se pracuje i na sebedůvěře psa, aby se nebál, seznamoval se s okolím i situacemi, které mohou přijít, ale pořád tak, aby ho svět bavil. To je typické především u štěňat, pro které je to nejdůležitější seznámit se se vším, s čím se ve svém životě budou potkávat. A během toho pozvolna přidávat právě i různé povely a sebekontrolní hry.
Trénink od jednoduššího ke složitému
Ideální je začít trénovat doma, kdy psa nic neruší, a až pak se postupně přidává rušivost okolního prostředí. Výsledkem je pak pes, který je schopný daleko lépe fungovat v jakémkoliv prostředí. Protože už má za sebou spoustu úspěchů v tréninku, kde se mu situace ztěžuje postupně.
Tomáš Nushart se občas při tréninku setkává i s problémovými psy. Kde se v nich takové chování bere, je podle něj většinou kombinací spousty faktorů, jako jsou povaha psa, jeho geny a samozřejmě také výchova a přístupu k němu.
Většinou totiž nejde o jediný problém, ale o skládanku tisíce malých kousků. Je třeba zjistit, zda má pes naplněné své vlastní potřeby, zda si věří, nebojí se jiných psů, lidí, prostředí či zvuků.
„V zásadě je naše metoda jedinou, kterou lze něčeho dosáhnout. Majitelům někdo v minulosti radil s výcvikem dominantní metodou s tresty, a najednou tu máme psa, který se bojí celého světa, je vyklepaný. Ale to už je právě stav, ve kterém s nějakými tresty člověk nepochodí a musí pracovat daleko citlivěji a především tak, aby byl u tréninku v pohodě pes, ne svalovat všechny jeho problémy na dominanci nebo nedostatečné vůdčí praktiky majitele. Je to sice lákavá představa, ale realita je daleko složitější,“ upozorňuje.
„Pracovat na vztahu majitele a jeho psa, zefektivnit společnou komunikaci, aby byla psovi jasnější. Což ale opět neznamená drsnější přístup, naopak je zapotřebí citlivější a trpělivější jednání,“ dodává.
„Náš trénink je postavený na vztahu s majitelem. A když se povede uvést ho do normálu a rovnováhy, zjistí se, že zároveň mizí i spousta problémů,“ říká optimisticky psí trenér.
