Vztah ke zvířatům má Miroslav Bobek v genech. Jeho maminka učila na základní škole přírodopis, děda byl vášnivým myslivcem a rybářem. „Táta pracoval jako konstruktér v Liazu, odtud zase plyne můj zájem o techniku,“ doplňuje muž, který je už více než dekádu ředitelem pražské zoo v Troji.
Nejdříve bych se rád zeptal na stav vaší babičky, která ve věku 96 let skončila na covidovém oddělení jedné západočeské nemocnice, přitom sama covid neměla. Co se stalo?
Je to babička mé ženy. Upadla, odvezla ji záchranka a dali ji na pokoj s osobou, která měla covid. Tím pádem ji dali na covidové oddělení. Babičce je 96 let a izolace bylo to poslední, co by jí prospělo. Navíc jsme téměř neměli informace. Následně jsme samozřejmě požadovali vysvětlení celé situace, které znělo, že nevěděli, že druhá paní na pokoji má covid, nic jim prý neřekla. Přístup nemocnice mě ale velmi zaskočil a nyní jsem v této věci v kontaktu s právníky.
Vy jste vaší dlouhověké babičce před šesti lety vydali knihu, že?
Ano, ona je totiž velmi zajímavý člověk, a tak v 90 letech měla hotovou knihu vzpomínek. Vypráví, jak to bylo za jejího mládí, co tehdy lidé nejvíc jedli či jak se žilo v jejím rodišti na Rokycansku. Babička dělala celý život v JZD, manuálně i v kanceláři.
A vaši rodiče, ti měli něco společného se zvířaty a přírodou?
Ano, maminka. Pracovala jako kantorka, učila na základní škole přírodopis a zeměpis. A také její otec, tedy můj děda, který byl velký myslivec a rybář, profesí ovšem automechanik. Táta pracoval jako konstruktér v Liazu, odtud plyne můj zájem o techniku. Narodil jsem se a vyrůstal v Mnichově Hradišti.
Jste známý tím, že jste před 10 lety začal do Mongolska vozit divokého koně Převalského, dříve jste tam jezdil i na výzkum čápů. Jak se Mongolsko mění?
I za dvacet let je vidět, jak mizí tradiční způsob života. V jurtách žije stále méně lidí, mnohdy se používají podobně jako u nás chaty, tedy na víkendy a dovolené, a na místě tradičních oltáříků stává proti vchodu televize. I jízda na koních se čím dál víc posouvá z každodenní nezbytnosti až k rekreační aktivitě. Už jen málokdy uvidíte dědečka s nohama do „o“, který nasedne na koně, aby překonal vzdálenost jen pár desítek metrů. Kůň byl nahrazen motorkou a dnes je i v Mongolsku dobře vidět, jak se svět mění a zplošťuje.
Chválí vás Mongolové za návrat koní Převalského?
Chválí. Strašně nás těší, že Zoo Praha je v zemi známá a uznávaná. Ostatně já i někteří kolegové jsme nositeli mongolských vyznamenání. Pro Mongoly je kůň jedno z nejváženějších zvířat, a „převalák“ je pro ně skoro posvátný. Takže si naší práce váží, v mongolštině vyšly dvě moje knihy, zvou nás do televize, dáváme rozhovory do novin. Je to i dobrá reprezentace České republiky.
Miroslav Bobek
|
Kdo byl vlastně ten Převalský, podle kterého se koně jmenují?
Nikolaj Prževalskij byl ruský generál, cestovatel a geograf, který dělal výzkum vnitřní Asie a byl v jistém smyslu předvojem ruské expanze do některých z těchto území. Ten divokého koně objevil. V Mongolsku se ale zvíře po generálovi pochopitelně nejmenuje, mají úplně jiný výraz, který se vyslovuje „tach“.
Před nedávnem jste vypustili čtyři klisny „převaláků“ do nové ohrady v Praze na Dívčích hradech. O tamní louky mají obrovský zájem také developeři, nádherné výhledy na Prahu by jim zaručily tučné zisky. Může být ohrada se zvířaty určitou obranou proti developerskému lobby?
Lokalitu jsme zvolili kvůli vhodnosti pro koně a vůbec tento projekt, pozemek patří městu Praze. Vím, že tam byly určité developerské plány, ale ty nás teď neohrozí, náš pozemek máme v užívání na 30 let. Každopádně pokud má jakékoliv město či ves alespoň 15 až 20 hektarů vhodné plochy, mohou tam podniknout něco podobného. Pomůže to přírodě a veřejnost to velmi ocení.
Další ohradu, tentokrát s populací zubra evropského, plánujete v Praze v Dolních Počernicích, že?
Ano, kousek od Počernického rybníka. Vše je na začátku, otevřela by se nejdříve za tři roky. Oslovili nás také v západních Čechách, kde rekultivují pozemky po důlní činnosti, i tam uvažujeme o umístění nějaké zvířecí skupiny.
Na developery jsem se ptal i proto, že jste nedávno kritizoval, že Česko je ve střední Evropě první co do počtu průmyslových hal na osobu, což vede k degradaci nejúrodnějších půd. Trápí vás to?
Mne to irituje, stačí jet autem, ještě horší je pohled z letadla. Víte, když čtu paměti naší babičky o jejím světě a pak jedu autem a vidím zabetonovaná pole, není mi to lhostejné. Kritizuji výstavbu hal dlouhodobě, protestoval jsem proti takovému projektu v Mnichově Hradišti, ten se naštěstí zatím neuskutečnil.
Ve vašich zápiscích jste také otevřel téma, jak nadšenci zkoumají z tisíců let starých egyptských maleb zobrazená zvířata a určují a zjišťují, o jaké druhy se jednalo, zda byly vyhubeny apod. Setkal jste se s podobným bádáním i v českém prostředí?
Jedna paní historička mi poslala snímek starého slovanského terčíku, který byl při vykopávkách nalezen na Moravě. Je na něm jezdec na koni a na ruce má ptáka. Ukázali ho prý ornitologovi, který tvrdí, že je to papoušek. Podle mne není, navíc to zvíře drží sokolnicky. Ptal jsem se i kolegů u nás v zoo, ti mi potvrdili, že to může být obojí, ale kontext vypovídá ve prospěch dravce.
Máte takových postřehů více?
Tak třeba ještě jezuita a pedagog Bohuslav Balbín, který ve svém díle Rozmanitost z historie Království českého z roku 1679 píše o tom, jak ve věžích Karlštejna hnízdí poštolky, které v okolí hradu loví „podivné štíry“. Až doposud se tvrdilo, že šlo o listonohy, tedy druh korýše, roky se to opakovalo. Jenže mně se to nezdálo, začali jsme to s kolegy řešit a ukázalo se, že ten Balbínův „štír“ jsou nejspíš krtonožky, tedy velký druh hmyzu.
DotazníkCo vás baví kromě zvířat? Co byste dělal s rokem dovolené? Které místo máte v Česku zvlášť oblíbené? Víte, jak vzniklo příjmení Bobek? Které zvíře z české fauny je vám nejsympatičtější? |
