Zápřednice jedovatá (Cheiracanthium punctorium) žije ve vysokých travách, kde si splétá kokony - tedy jakési zámotky sloužící pro odchov mláďat, v jejich květenstvích. „Do těch v pozdním létě či na podzim, kdy se rozmnožuje, naklade vajíčka, ze kterých se líhnou mláďata. Právě tehdy může být agresivnější, protože svoje potomstvo si pečlivě hlídá a chrání. Ještě před zimou pak dospělý pavouk umírá, zatímco mláďata se rozprchnou a ukryjí v půdě, kde přezimují,“ vysvětluje arachnolog Pavel Just z Přírodovědecké fakulty UK v Praze.
Abyste na zápřednici narazili, musíte mít podle něj poměrně velké štěstí. Pravda je, že abychom ji mohli pro čtenáře iDNES.cz natočit, trvalo arachnologům spjatým z Přírodovědeckou fakultou UK v Praze téměř tři týdny, než ji odchytili ve východních Čechách. Vyskytuje se totiž jen na určitých místech, pak ovšem můžete narazit na několik kusů pohromadě.
Pavouci, kteří umí kousnout  |
Nicméně i tak je šance na kousnutí tímto pavoukem skutečně minimální - zápřednice se k němu uchyluje až v krajním případě, kdy je zahnána do úzkých a cítí se ohrožena. Což se ukázalo i při natáčení našeho videa; i přes neustálé popichování pinzetou zápřednice pohrozila pokousáním jen jednou, spíše jen vybíhala a vracela se do svého roztrženého kokonu, který se hned snažila opravit.
„Případné kousnutí se většinou projeví lokálním zarudnutím či otokem a svěděním, které může přetrvávat i několik dní. Horší průběh - spojený s horkostí či lokálním ochrnutím - může mít výjimečně u alergiků nebo malých dětí. Jednoho mého kolegu arachnologa kousla a přirovnával to ke štípnutí ovádem. Svědící oteklý pupínek mu zmizel za tři dny,“ uklidňuje Just. A dodává, že pro pavouky je jed velmi cenný a stojí je velké úsilí ho vyrobit, takže se s ním snaží spíše šetřit.
Další jedovatý pavouk žije pod vodou, narazíte na něj vzácně
Vodouch stříbřitý (Argyroneta aquatica) je také jedovatý. Současně je jediný na světě, který tráví naprostou většinu svého života pod vodou. Je k tomu ideálně uzpůsobený. „Zadeček má pokrytý speciálními chloupky, na kterých ulpí vzduch, když se pavouk vynoří nad hladinu a potopí zpět. Tato vzduchová bublina kolem něj se stříbřitě leskne, odtud jeho druhové jméno,“ popisuje Just. V omezené míře dokáže vodouch i plavat.
Vodouch stříbřitý. Vlevo ve svém podvodním zvonu se vzduchovou kapsou, vpravo při čekání na kořist
Vodouch si ve vodních rostlinách pod hladinou „staví“ hnízda v podobě zvonů se vzduchovou kapsou - vzduch si do něj doslova „nanosí“ právě díky zmiňovaným chloupkům na zadečku. V tomto zvonu pak tráví v podstatě celý živit kromě zimování. „Dokonce tam i klade vajíčka a líhnou se v něm mláďata. Vodouch se specializuje i na vodní potravu, takže ve vodě loví například larvy různých bezobratlých.“ Výjimečný je tento druh i tím, že sameček je větší než samička (může mít až 15 milimetrů, samička necelý centimetr).
Přirozených lokalit vodoucha u nás rychle ubývá, protože je vázaný na čisté stojaté vody, jako jsou slepá ramena řek či rybníky. „Není jednoduché se s ním potkat a reálná šance, že by někoho kousl, je skutečně minimální,“ uklidňuje Just. Jako na indikátora čistých stojatých vod na něj totiž narazíte vzácně.
Kousnout vás může i „domácí“ pavouk, nešťastně zmáčknutý
Spíše než zápřednice či vodouch se vám mohou připlést do cesty běžnější druhy jako křižáci, pokoutníci či šestiočky, kteří zahnáni do úzkých umějí bolestivě kousnout. Opět ale nejsou nijak agresivní. Kousnou jen v krajním případě, když je třeba omylem někde přimáčknete. I přes možnost bolestivého kousnutí ale pro člověka nebezpeční ani jedovatí nejsou a není třeba panikařit.
Křižák pruhovaný
Patří k nim například křižák pruhovaný (Argiope bruennichi), kterého si lidé pletou právě se zápřednicí, protože si v květenství travin staví kokony podobně jako zápřednice. V travinách rovněž rozprostírá své velké kruhovité sítě, do kterých chytá třeba sarančata.
„Právě u tohoto pavouka se dá sledovat jev zvaný aposematismus, kdy zvíře svým varovným zbarveným napodobuje druh jiný - tento vosy, černožlutým pruhováním,“ předvádí zajímavého křižáka Just. K nám se tento teplomilný druh dostal až v roce 1992, od té doby se ale natolik úspěšně šíří Evropou, že už žije i ve Skandinávii.
Pokoutník tmavý mívá rozpětí nohou až deset centimetrů.
To jsme ale ještě pořád venku. Co se lidských obydlí týká, na ta je vázaný běžně se vyskytující pokoutník stájový (Tegenaria ferruginea), na kterého lze narazit nejen ve stodolách, ale i ve venkovských staveních. Jeho větším příbuzným je pokoutník tmavý (Eratigena atrica), jehož samci mohou dosahovat rozpětí nohou až 10 centimetrů, a také nejsou nebezpeční.
Ten bez soužití s člověkem v jeho obydlích téměř nemůže existovat, je prostě synantropní. „Vážou se k němu takové pověry, jako že vylézá z odpadů. Vysvětlení, proč ho lidé nacházejí například ve vaně, je přitom jednoduché. Koncem léta na podzim samci dospívají a tehdy vycházejí aktivně hledat samičky. Když například ze stropu spadnou do vany nebo umyvadla, už se nedokážou po hladkém povrchu vyškrábat ven,“ vysvětluje arachnolog.
Nápadně rezavá šestiočka ryšavá (Harpactea rubicunda)
Pavoukem, o kterém většinou ani netušíme, že je někde poblíž, je šestiočka ryšavá (Harpactea rubicunda), rezavý pavouk se světlejším zadečkem, který žije například pod kameny nebo kůrou. Poměrně běžně se vyskytuje v zahradách, narazit na něj můžete i ve sklepě, kde je vlhko. „I šestiočka kousnout umí, a bolestivě, ale to byste ji museli vyloženě svírat v ruce,“ popisuje Just, že pavouci jsou v podstatě mírumilovná stvoření, stačí je respektovat a nechat žít. Koneckonců zbavují nás dotěrného hmyzu, jako jsou mouchy či vosy, které nám umějí život skutečně znepříjemnit.
